5 C 9/2022-55 — Okresní soud v Klatovech

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, který byl doručen zdejšímu soudu dne [datum], se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně od [datum] do zaplacení. Konstatovala, že původní věřitel, společnost [právnická osoba] uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr v konečné výši [částka]. Tento úvěr měl být splacen nejpozději do [datum]. Úvěr byl poskytnut prostřednictvím webové stránky [webová adresa], na které se žalovaná nejprve zaregistrovala zadáním osobních údajů. Úvěruschopnost žalované byla původní věřitelem ověřována. Úvěr byl poskytován z bankovního účtu původního věřitele na bankovní účet žalované číslo [bankovní účet]. Žalovaná byla vyzývána k úhradě dluhu upomínkami, naposledy právního zástupce žalobkyně ze dne [datum]. Předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně neuznal z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala, aby soud tuto částku posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. 2. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum], z něhož se žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včas a řádně omluvila. Žalovaná se k jednání nedostavila, neomluvila, byť žaloba současně s předvoláním, jí byla doručena dnem [datum] v intencích § 49 odst. 4 o. s. ř.. Soud za splnění podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., jednal v nepřítomnosti obou účastnic, když zároveň u obou z nich byla zachována deseti denní lhůta na přípravu dle § 115 odst. 2 o. s. ř.. 3. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně je ve věci aktivně legitimována a dospěl ke kladnému závěru. V této souvislosti vycházel ze smlouvy o postoupení pohledávek a jejího seznamu, z nichž vzal za prokázané, že společnost [právnická osoba] jako postupitel uzavřela s žalobkyní jako postupníkem dne [datum] smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které nesplacené spotřebitelské úvěrové pohledávky postupitele specifikované v seznamu postoupených pohledávek byly postoupeny na žalobkyni. Postoupení pohledávky na žalobkyni bylo oznámeno původním věřitelem žalované dopisem ze dne [datum], jak doloženo oznámením – č. l. 23 spisu. 4. Z žalobních tvrzení, která ze strany žalované nebyla rozporována a byla podložena standartními informacemi o spotřebitelském úvěru, smlouvou o revolvingovém úvěru, jakož i obchodními podmínkami, soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba] (dále jen banka), uzavřel s žalovanou jako spotřebitelem dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru, a to prostřednictvím webových stránek [webová adresa]. V uvedené smlouvě se banka zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše úvěrového limitu [částka], smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, smluvní strany sjednaly úrokovou sazbu 10,50% měsíčně. Čerpání úvěru mělo probíhat tak, že na základě žádosti klienta – žalované o čerpání prostřednictvím webové aplikace dostupné na internetových stránkách [webová adresa] nebo telefonicky prostřednictvím zákaznického servisu převede věřitel – banka peníze na bankovní účet klienta, který klient sdělil při podání žádosti o úvěr prostřednictvím aplikace dostupné na webových stránkách nebo jinak v souladu s obchodními podmínkami. V článku 5. byly uvedeny podmínky splácení úvěru. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná čerpala úvěr v konečné výši [částka], na podporu tohoto tvrzení předložila listinu označenou„ platební informace“ z níž nelze dovodit, že žalovaná úvěr čerpala ve výši tvrzené, tj. [částka], neboť tato částka dle platební informace zahrnuje nejen výběr ve výši [částka] [datum], ale rovněž náhradu účelně vynaložených nákladů [anonymizováno] x [částka] a úrok za období čerpání [částka]. Čerpání úvěru žalovanou ve výši [částka] nebylo potvrzeno ani výpisem z účtu žalované číslo [bankovní účet]. Toto tvrzení nepodpořil ani listinný důkaz označený jako„ [jméno] application info“ na č. l. 12 spisu. Tím, že se žalobkyně k jednání nedostavila, znemožnila soudu, aby ji poskytl poučení v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř., tedy aby prokázala, že na účet žalované byl poskytnut úvěr právě ve výši [částka]. Soud není oprávněn ani povinen sdělovat žalobkyni potřebné poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání. Soud tedy uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno v rozsahu svého tvrzení, že banka jako právní předchůdce žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši [částka], respektive že žalovaná úvěr ve výši [částka] čerpala. V této souvislosti soud pro úplnost uvádí, že ze sdělení [právnická osoba] ze dne [datum] (č. l. 43 spisu) bylo možné učinit pouze spolehlivý závěr o tom, že žalovaná je majitelem účtu číslo [bankovní účet], což však neprokázalo tvrzení žalobkyně, že na uvedený účet částka [částka] z titulu uzavřené úvěrové smlouvy byla poskytnuta. 5. Po právní stránce soud uzavřel, že smlouvu o úvěru uzavřenou mezi bankou jako právním předchůdcem žalobkyně, a žalovanou, považuje za smlouvu absolutně neplatnou, a to jako celek pro její rozpor s dobrými mravy. Rozpor s dobrými mravy vede k neplatnosti právního jednání v intencích § 580 o. z., a to neplatnosti absolutní dle § 588 o. z.. Při respektování principu smluvní volnosti autonomie vůle účastníků smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. V daném případě žalovaná byla v pozici spotřebitele, tak jak jej vymezuje § 419 o. z.. Druhou smluvní stranou byla banka jako podnikatel v intencích § 421 odst. 1 o. z.. Tato nerovnováha je v předmětné věci natolik významná, že je nutné ujednání smlouvy hodnotit v celku jako obecně nespravedlivé, když obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě I. je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru v intencích § 2395 o. z., je ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků a povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru. Pokud tedy strany ve smlouvě úrok sjednají, což byl daný případ, musí to být úrok přiměřený, neboť dle judikatury vyšších soudů jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Z obsahu úvěrové smlouvy je zřejmé, že smluvní strany sjednaly úrok ve výši 10,50% měsíčně, tj. 126% ročně, což je úrok zjevně nepřiměřený, odporující dobrým mravům. Takto sjednaný úrok soud hodnotí jako zcela nemravný, mnohonásobně převyšující průměrné úrokové sazby pro daný typ úvěru. Soudem k důkazu provedená průměrná úroková sazba pro daný typ úvěru v daném období, tj. v období poskytnutí úvěru při zadání délky splácení sjednaného úvěru, tj. 3,07% ročně zpracovaná [anonymizováno] národní bankou v rámci systému [příjmení] (listinný důkaz na č. l. 51 spisu) tak v sobě promítá i nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěru a soud ji proto užil jako vodítko při srovnání obvyklých úrokových sazeb se sazbou sjednanou mezi smluvními stranami, a to z pohledu její přiměřenosti. Jinými slovy řečeno, jestliže věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době sjednání smlouvy s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankami při poskytování úvěrů či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy. Smlouva s takovýmto úrokem je smlouvou absolutně neplatnou. Je tak lhostejné, že žalobkyně se úhrady úroků nedomáhá dle žalobních tvrzení (byť z platební informace lze dovodit, že součástí částky [částka] je též úrok ve výši [částka]), protože podstatné je to, co bylo sjednáno smluvními stranami, neboť rozhodným okamžikem pro posouzení platnosti právního jednání je okamžik jeho učinění. Zde lze zmínit např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Co 245/2020, který obdobnou věc řešil. 6. Lze shrnout, že uzavřená smlouva o revolvingovém úvěru mezi bankou a žalovanou je smlouvou absolutně neplatnou, protože smluvní ujednání představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Soud tedy tuto nerovnováhu hodnotil jako důvod neplatnosti pro zjevný rozpor s dobrými mravy a vztah právního předchůdce žalobkyně, potažmo žalobkyně a žalované posoudil jako vztah vniklý z tzv. bezdůvodného obohacení. Nelze rovněž přehlédnout, že právní předchůdce žalobkyně byl profesionálem na trhu v poskytování úvěrů a jeho konán