Okresní soud v Klatovech 10 C 136/2026-17 – Neplatnost právního jednání

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení 19 592 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené mezí ní a obchodní společností , právnická osoba, . (původní věřitel) nabyla pohledávku za žalovanou. Žalobkyně přiblížila, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti při podpisu smlouvy. Úvěr ze smlouvy měl být splacen nejpozději dne , datum, . Žalovaná nedodržela svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostala do prodlení s úhradami splátek. Na dlužnou částku naposledy uhradila 1 300 Kč dne , datum, , avšak celková dlužná částka ani poté nebyla zcela uhrazena. Výzva k zaplacení zbývajícího dluhu z úvěru zůstala ze strany žalované bez odezvy.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně její přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne , datum, .4. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne , datum, , soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalované úvěrové prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou 14 pravidelných měsíčních anuitních splátek ve výši 1 328 Kč. Žalovaná se tedy zavázala za poskytnutí úvěru zaplatit věřiteli celkem 18 592 Kč. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k , datum, .5. Z transakční historie k uvedené úvěrové smlouvě soud zjistil, že žalovaná ve prospěch tohoto úvěru uhradila v souhrnu 4 000 Kč.6. Žalobkyně upomínala a vyzývala žalovanou k úhradě dluhu do , datum, , jak bylo prokázáno předžalobní výzvou ze dne , datum, (doloženou podacím lístkem).7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné úvěrové smlouvy, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání).9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v závazkovém vztahu vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku představující zhruba 186 % samotného úvěru. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužných částek, kdy původní věřitel zřejmě kalkuloval i s tím, že zapůjčená částka nebude dlužníkem uhrazena včas. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemohou taková právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvě pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele peněžité plnění ve výši 10 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). V řízení bylo výpisem z transakční historie prokázáno, že žalovaná ve prospěch úvěru uhradila v souhrnu 4 000 Kč, tedy vrátila část plnění, a proto má žalobkyně toliko nárok na zaplacení nevrácených 6 000 Kč. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl.11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převážném procesním úspěchu žalované. Poněvadž ale žalované v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.12. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soudní poplatek v daném případě činí 1 000 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 200 Kč. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.13. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.