Okresní soud v Klatovech 10 C 143/2026-16 – Neplatnost právního jednání

Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalované zaplacení 19 750 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, uzavřené s původním věřitelem, a to obchodní společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, , nabyla pohledávku za žalovanou. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná nedodržela svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostala do prodlení se splácením úvěru, načež došlo k jeho zesplatnění. Žalovaná dluží žalobkyni jistinu ve výši 10 000 Kč a nesplacenou část smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny pouze za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč, splatných dne , datum, .2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby má soud za osvědčenou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, (včetně jejích příloh v podobě seznamu postupovaných pohledávek), na jejímž základě byla na žalobkyni postoupena shora popsaná pohledávka za žalovanou. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno, jak soud zjistil z dopisu původního věřitele ze dne , datum, .4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi původním věřitelem a žalovanou dne , datum, , ve znění dodatku uzavřeného týmiž stranami dne , datum, soud zjistil, že úvěrující se zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované č. , č. účtu, . Žalovaná se zavázala splatit úvěr formou měsíčních splátek představujících úrok přirostlý za uplynulé období, a to vždy nejpozději k 4. dni v měsíci. Mezi účastníky byla sjednána pevná měsíční úroková sazba ve výši 40 %.5. Z předložených potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že úvěr ve výši 10 000 Kč byl žalované bezhotovostně poskytnut na výše uvedený bankovní účet č. , č. účtu, , sjednaný ve smlouvě, dne , datum, (5 000 Kč) a dne , datum, (5 000 Kč).6. Z dopisu žalobkyně ze dne , datum, , vyhotoveného v právním zastoupení, bylo zjištěno, že jím byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu před podáním žaloby (doloženo podacím lístkem).7. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání). Aplikace tohoto korektivu nastupuje tedy po zjištění, že sice právní jednání zákonu neodporuje, ale obsah právního jednání s ohledem na okolnosti případu je nespravedlivý, zřejmě nepřiměřený, a že tedy nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy prezentují.9. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaná v závazkovém vztahu vystupovala v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku s 40% měsíčním úrokem, tj. úrokem ve výši 480 % ročně. Takovýmto ujednáním bezpochyby dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky, kterou je úvěrovaný povinen úvěrujícímu vrátit. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy právního řádu.10. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná přijala od původního věřitele (úvěrujícího) peněžité plnění ve výši 10 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně, na niž byla pohledávka postoupena, vůči žalované nárok na vrácení toho, oč se žalovaná případně obohatila (§ 2991 odst. 1 o. z.). Žalovaná v průběhu řízení relevantním způsobem neprokázala, že by byla dluh zcela uhradila, nárok žalobkyně na vrácení (alespoň) bezdůvodného obohacení nezpochybnila, resp. neuplatnila jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu plnění ve výši 10 000 Kč poskytnutého původním věřitelem žalované. Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení až ode dne, kdy byla žalovaná požádána o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů prokazatelně stalo až výzvou ze dne , datum, . Jelikož byla žalovaná vyzvána splnit dluh do 3 dnů od doručení výzvy (§ 573 o. z.), ocitla se dnem , datum, v prodlení se splněním své povinnosti.11. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na srovnatelném procesním úspěchu stran, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Při zjišťování převážného úspěchu ve věci soud vycházel rovněž z žalobkyní požadovaného příslušenství, jež bylo předmětem žaloby, a to ke dni vyhlášení rozhodnutí, tj. ke dni , datum, . V tomto směru se soud řídil právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne , datum, (N 175/58 SbNU 529).12. Jelikož soud v nynější věci nevydal k návrhu žalobkyně elektronický platební rozkaz, nýbrž v řízení pokračoval, je povinností soudu doměřit navrhovateli soudní poplatek do výše, v níž by byl vybrán za standardní návrh na zahájení řízení (položka 2 bod 2 ve spojení s položkou 1 Sazebníku poplatků tvořícího přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích). Soudní poplatek v daném případě činí 1 000 Kč. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 800 Kč. Žalobkyni tak stíhá povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Klatovech doplatek soudního poplatku z návrhu ve výši 200 Kč. Soud zde při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích, dle něhož splatnost poplatku nastává uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.13. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.