10 C 224/2020-16 — Okresní soud v Karlových Varech

Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 2.000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru [číslo], na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [obec a číslo]) dne 18. 12. 2017 žalovanému poskytl částku 2.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2019 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobkyni. V průběhu řízení vzala žalobkyně svou žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 980 Kč a co do kapitalizovaného úroku ve výši 800 Kč. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v roce 2017 ztratil občanský průkaz, který následně zřejmě někdo zneužil. [příjmení] sám figuroval v každém registru dlužníků, je tedy zřejmé, že by mu žádný úvěr nikdo nedal. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřela Smlouvu o úvěru 123171, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) dne 18. 12. 2017 žalovanému poskytl částku 2.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne 8. 1. 2018 nevrátil. Žalovaný se kromě poskytnuté částky zavázal vrátit původnímu věřiteli vrátit poplatek za úvěr ve výši 400 Kč a smluvní úrok z úvěru ve výši 400 Kč. Žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 12. 2019 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Dopisem ze dne 20. 1. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky, dopisem ze dne 9. 11. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným (právní předchůdce žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 o. z.) nebyla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 o. z. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 2.000 Kč, který měl vrátit do 8. 1. 2018 včetně poplatku. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud smlouvu o úvěru pokládá za neplatnou pro její nevyváženost a nespravedlnost, o čemž byla žalobkyně poučena po podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, na poučení reagovala částečným zpětvzetím žaloby. Soud proto řízení částečně zastavil podle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. co do poplatku 800 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 980 Kč. Žalobkyně souhlasí s právním posouzením, které soud žalobkyni sdělil, a proto soud vypořádal plnění poskytnutá účastníky podle neplatné smlouvy ve smyslu § 2993 občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 2.000 Kč, jíž je žalovaný povinen vrátit. Soud žalobě vyhověl co do zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 o. z. ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti původně sjednané, neboť tuto splatnost úvěru lze pokládat za splatnost bezdůvodného obohacení. Co se týče tvrzení žalovaného, posoudil je soud jako nevěrohodné, když na jednu stranu uvádí, že by jemu z důvodu nedostatečné úvěruschopnosti nikdo úvěr nedal, na druhou stranu se brání tím, že se někdo prokazoval právě jeho občanským průkazem. [příjmení] z těchto tvrzení žalovaný nedoložil. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1.247 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2.000 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby a jednoho půlúkonu ve výši 100 Kč realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč.