12 C 322/2021-25 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 33.600 Kč s přísl. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], IČ [číslo], se žalovaným uzavřela dne 11.01.2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu téhož dne poukázala hotově částku 20.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 60 týdenních splátkách po 600 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 16.000 Kč, což však řádně a včas neučinil a zaplatil na dluh pouze částku 2.400 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 11.01.2019 a smluvních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 20.000 Kč a závazek žalovaného tento včetně souhrnného poplatku ve výši 16.000 Kč vrátit v 60 týdenních splátkách po 600 Kč počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy o úvěru. RPSN dle smlouvy činí 206,15 %. 4. Z výzvy k plnění ze dne 13.05.2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.01.2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svojí pohledávku za žalovanou na žalobkyni. 6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Žalobkyně v řízení prokázala postoupení pohledávky na žalobkyni dle § 1879 občanského zákoníku. 12. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 13. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, souhrnný poplatek činí 80 % ze zapůjčené částky, RPSN činí dle smlouvy 206,15 %, (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by právo na smluvní pokutu a úrok nemohlo požívat právní ochrany. 14. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto ohledu by právo na poplatek za poskytnutí úvěru nemohlo požívat právní ochrany. 15. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 26.10.2021, č. j. 12 C 322/2021-13, k doplnění tvrzení a důkazů o tom, jakým způsobem a jaké získal právní předchůdce žalobkyně informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a to s poučením o případném neúspěchu ve věci. Žalobkyně v podání ze dne 30.10.2021 uvedla, že právní předchůdce žalobkyně ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalovaného, neboť ty jsou při uzavírání smlouvy o úvěru pouze předkládány. Pokud jde o jejich obsah, právní předchůdce žalobkyně neměl důvod pochybovat o jejich správnosti a pravdivosti. Žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že má příjem ze státní sociální podpory ve výši 19.269 Kč, žije v nájmu, nemá úvěr z kreditní karty ani půjčku u jiné společnosti. Vzhledem k tomu, že se právn