12 C 329/2020-19 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 33.091,20 Kč (16.000 Kč jistina, 17.091,20 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty za prodlení se splacením úvěru ve výši 3.000 Kč) s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) se žalovaným dne 13.03.2019 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla částku 16.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti do 11.04.2019 nevrátil. Sjednán byl poplatek za poskytnutí úvěru 17.091,20 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Protože účastníci řízení neměli námitky proti projednání věci bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.), bylo rozhodnuto ve věci rozsudkem bez nařízení ústního jednání. <b>4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:</b> 5. Právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli dne 13.03.2019 smlouvu o úvěru č. [anonymizováno] na poskytnutí úvěru ve výši 16.000 Kč na dobu do 11.04.2019 s tím, že měla být vrácena částka 33.599,69 Kč; RPSN mělo činit 9742,60 %, měsíční procentní sazba měla činit 40%. Právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne 13.03.2019 ze svého účtu na účet žalovaného částku 16.000 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 02.04.2020 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl žalobkyní vyzván před podáním žaloby dopisem ze dne 27.06.2020 k dobrovolné úhradě dluhu prostřednictvím zástupce žalobkyně. Dle tvrzení žalobkyně žalovaný na dluh zaplatil částku 1.500 Kč. <b>6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:</b> 7. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Žalobkyně v řízení prokázala postoupení pohledávky na žalobkyni dle § 1879 občanského zákoníku. 12. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 13. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být násobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, RPSN dle smlouvy činí 9742,60 %, poplatek za poskytnutí úvěru na dobu 30 dnů činí 106 % z poskytnuté částky; (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). 14. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by práva na poplatek za poskytnutí půjčky, smluvní pokutu za prodlení a poplatek na prodloužení splatnosti nemohla požívat právní ochrany. 15. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Žalobkyně dle svého tvrzení provedla lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, ty měly být negativní, avšak soudu je k důkazu nepředložila. Soudu není známo, zda žalobkyně měla k dispozici potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu z pracovní činnosti, avšak byť by ji měla, tato informace dle názoru soudu nemá takovou vypovídací hodnotu, ze které by bylo možné usoudit schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet. To by bylo patrné např. z bankovního výpisu žalovaného za období minimálně 1 roku, kde by žalobkyně ověřila, zda měl žalovaný každý měsíc dostatek volných peněz na splátky úvěru. To však žalobkyně dle svých tvrzení (čl. 15) nevyžádala. I z tohoto důvodu pokládá soud smlouvu o úvěru za neplatnou, neboť žalobkyně nepostupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů. 16. Žalovanému se však dostalo plnění ve výši 16.000 Kč v souladu s neplatnou smlouvou, a proto je povinen poskytnuté plnění po odečtení částečné úhrady dluhu ve výši 1.500 Kč žalobkyni vrátit podle § 2993 věta první občanského zákoníku. Všechna ostatní plnění žalobkyně požaduje podle neplatné smlouvy, a proto v této části soud žalobu zamítnul s výjimkou úroku z prodlení ve výši odpovídající ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně má pr