12 C 392/2021-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 41.500 Kč s přísl. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně [právnická osoba], IČ [číslo], se žalovaným uzavřela dne 14.04.2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu téhož dne poukázala hotově částku 25.000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 58 týdenních splátkách po 750 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 18.500 Kč, což však řádně a včas neučinil a zaplatil na dluh pouze částku 2.000 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 14.04.2017 a smluvních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně soud zjistil, že obsahem smluvního vztahu je závazek právní předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 25.000 Kč a závazek žalovaného tento včetně souhrnného poplatku ve výši 18.500 Kč vrátit v 58 týdenních splátkách po 750 Kč počínaje sedmým dnem od data uzavření smlouvy o úvěru. RPSN dle smlouvy činí 195 %. 4. Z výzvy k plnění ze dne 13.05.2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy o úvěru. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15.01.2021 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svojí pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 6. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci. 7. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Žalobkyně v řízení prokázala postoupení pohledávky na žalobkyni dle § 1879 občanského zákoníku. 12. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru, která byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným uzavřena, jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokuta 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 13. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaného úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran, souhrnný poplatek činí 74 % ze zapůjčené částky, RPSN činí dle smlouvy 195 %, (§ 580 odst. 1 občanského zákoníku; jednotlivá ujednání nelze oddělit od celku pro provázanost vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku) a pro rozpor s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku). I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto pohledu by právo na smluvní pokutu a úrok nemohlo požívat právní ochrany. 14. I jednotlivá ustanovení o úpravě práv a povinností účastníků (výše úplaty za úvěr, výše poplatků za prodloužení splatnosti úvěru a výše smluvní pokuty) by ostatně sama o sobě neobstála při testu vyváženosti spotřebitelské smlouvy dle § 1813 občanského zákoníku. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). Ani v tomto ohledu by právo na poplatek za poskytnutí úvěru nemohlo požívat právní ochrany. 15. Vedle toho soud přihlédl k aktuální judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěryschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Vzhledem k tomu, že se právní předchůdce žalobkyně spokojil pouze s informacemi dodanými žalovaným (pracovní smlouva, výše měsíčního příjmu, měsíční výdaje souhrnně bez bližší specifikace), aniž by si vyžádal např. měsíční výpisy z účtu žalovaného, z nichž by bylo zřejmé, zda a s jakým„ cashflow“ hospodařil v době před schválením úvěru, nemohl mít proto právní předchůdce žalobkyně vůbec obraz toho, zda žalovaný měl reálně na splácení úvěru dostatek finančních prostředků. Na okraj soud podotýká, že pokud jediným příjmem žadatele o úvěr jsou dávky státní sociální podpory, jde o osobu ve finanční nouzi, sociálně potřebnou, kde dávky jsou primárně určeny pouze pro pokrytí základních životních potřeb. Z tohoto důvodu taktéž soud pokládá smlouvu za neplatnou, neboť p