19 C 195/2020-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 31.200 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 12. 2016 č. 7 2016 -7313 Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 20.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2.600 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 14.600 Kč, sestávajících z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4.400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3.800 Kč. Žalovaná podle žalobkyně ničeho neuhradila. Právní předchůdce žalobkyně ke dni 28. 9. 2018 převedl část závodu zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů na [právnická osoba], [IČO], jež postoupila pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 na žalobkyni. 2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání za splnění podmínek § 115a o.s.ř. 4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Žádostí o poskytnutí spotřebitelského úvěru má soud za prokázané, že žalovaná požádala o poskytnutí úvěru právního předchůdce žalobkyně, přičemž v této žádosti jsou uvedeny její příjmy a výdaje. Formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně vyplnil se žalovanou tento formulář. Smlouvou o úvěru ze dne 13. 12. 2016 č. 7 2016 -7313 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o úvěru. Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 20.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 13. měsíčních splátek po 2.600 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 14.600 Kč, sestávajících z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 800 Kč, poplatku za správu úvěru ve výši 4.400 Kč a poplatku za hotovostní výběr splátek ve výši 3.800 Kč Součástí smlouvy o úvěru byl také Předpis splátek smlouvě o úvěru 13 M. B) Smlouvou ze dne 8. 9. 2018 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně převedl část závodu zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů na [právnická osoba], [IČO], smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 má soud za prokázané, že [právnická osoba] postoupila pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na [právnická osoba], [IČO]. Oznámeními má soud za prokázané, že věřitelé vždy oznámili postoupení pohledávek žalovanému. C) Předžalobní upomínkou ze dne 26. 2. 2020 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Předžalobní upomínka byla podána na poště dne 26. 2. 2020, jak prokazuje podací lístek od této upomínky. D) Pokud se týče tvrzení žalobkyně, které je obsaženo v doplnění žaloby ze dne 4. 1. 2021, soud přihlédl k tvrzením v neprospěch žalobkyně spočívající v tom, že žalovaná uhradila celkem částku 3.400 Kč (při uzavření smlouvy uhradila administrativní poplatek ve výši 800 Kč, dále pak 2.600 Kč). 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 13. 12. 2016, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 20.000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet 13. měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, žalovaná uhradila celkem částku 3.400 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/ ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/ s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 9. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ uzavřel, v recentní době např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné,:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel pr