18 C 65/2022-11 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 3.600 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění povinností plynoucích ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) a žalovaným dne 22. 12. 2006 [číslo]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Dne 22. 12. 2006 byla mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným uzavřena smlouva o půjčce, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 5.000 Kč a žalovaný se ji zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 3.200 Kč ve formě 40 týdenních splátek po 205 Kč. Žalovaný splátky řádně nehradil, právnímu předchůdci žalobkyně uhradil na splátkách celkem částku 1.400 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku za [role v řízení] na žalobkyni. Dopisem ze dne 29. 7. 2021 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 13. 8. 2021. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena dne 26. 10. 2007, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964Sb. (dále jen„ o. z. 1964“). 6. Podle § 657 o. z. 1964 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 7. Podle ustanovení § 517 odst. 2 o. z. 1964 jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění vlastního také úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 8. Podle § 56 odst. 1 o. z. 1964 spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 9. Podle § 451 odst. 1 o. z. 1964 kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 457 o. z. 1964 je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 10. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 657 o. z. 1964. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 5.000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto půjčku splácet ve 40 týdenních splátkách po 205 Kč, včetně souhrnného poplatku ve výši 3.200 Kč. Žalovaný na dluh uhradil částku 1.400 Kč. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávky v souladu s § 524 a násl. o. z. 1964. 11. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy, zejména o souhrnném poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a a násl. o. z. 1964) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 12. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a násl. o. z. 1964, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 56 o. z. 1964. Oproti příloze směrnice ustanovení § 56 o. z. 1964 mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 56 o. z. 1964, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 13. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o půjčce jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 14. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o půjčce. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Ujednání o souhrnném poplatku ve výši 3.200 Kč (představuje 64 % zapůjčené jistiny), RPSN dle smlouvy činí 294,1 %, je pro rozpor s dobrými mravy neplatné a pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vede soud pro nevyváženost vzájemných práv a povinností k závěru, že smlouva je jako celek neplatná. 15. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej §§ 451 a 457 o. z. 1964. Jelikož žalovaný uhradil na jistinu částku 1.400 Kč, soud mu uložil zaplatit jistinu dluhu ve výši 3.600 Kč. Protože smlouva je neplatná, stala se povinnost žalovaného vrátit poskytnuté plnění až na základě výzvy věřitelky ze dne 29. 7. 2021 (ust. § 563 o.z. 1964), kterou byla v době zaslání výzvy již žalobkyně. Soud proto zamítl požadavek žalobkyně na úhradu úroku z prodlení z přiznané částky 3.600 Kč za dobu před datem 14. 8. 2021. 16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že ji žalobkyni nepřiznal, neboť byla ve věci se zohledněním výše zamítnutého zákonného úroku z prodlení převážně neúspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.