15 C 45/2023-93 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 90.406,56 Kč s tím, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 17. 7. 2019 Smlouvu o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno], na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 100.000 Kč, kterou žalovaný v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátil. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 90.406,56 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení, dále smluvního úroku ve výši 9 % ročně z částky 90.406,56 Kč od 27. 10. 2020 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 12.145,65 Kč od 17. 7. 2019 do 26. 10. 2020. 2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud dospěl na základě obsahu předložených listin k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně se žalovaným uzavřeli dne 17. 7. 2019 Smlouvu o hotovostním úvěru„ [anonymizována dvě slova]“ č. [anonymizováno], na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla částku 100.000 Kč. Žalovaný se zavázal k vrácení této částky, smluvního úroku ve výši 8,9 % ročně a poplatků v souladu se Sazebníkem bankovních poplatků, a to v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 3.175,32 Kč vždy 23. dne v měsíci počínaje měsícem červencem 2019. Žalovaný hradil řádně splátky od prosince 2019 do února 2020. Žalobkyně tak využila svého práva a od úvěrové smlouvy dopisem ze dne 22. 2. 2020 odstoupila, čímž se stal celý dluh ke dni 22. 2. 2020 splatný a současně vyzvala žalovaného k doplacení dluhu. Žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě dluhu. Žalovaný dlužnou částku neuhradil. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným (žalobkyně coby podnikatel a žalovaný coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 100.000 Kč, který měl vrátit spolu se sjednaným obchodním úrokem a bankovními poplatky v pravidelných 36 měsíčních splátkách po 3.175,32 Kč vždy k 23. dni každého kalendářního měsíce nejpozději do 23. 07. 2022. Jelikož žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, uložil mu tuto povinnost soud rozsudkem. 9. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 11. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Sjednaný smluvní úrok ve výši 8,9 % ročně z částky 100.000 Kč je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě v této části vyhověl. 12. Žalobkyně požaduje po žalovaném placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl. 13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 21.912,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3.617 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 90.406,56 Kč sestávající z částky 4.740 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4.740 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 4.740 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15.120 Kč ve výši 3.175,20 Kč.