16 C 60/2023-44 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 490 895,77 Kč s příslušenstvím (neuhrazené jistiny ve výši 489 295,77 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč) z titulu úvěrové smlouvy uzavřené mezi účastníky dne [datum]. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného v rámci Metodiky posouzení úvěruschopnosti klienta popisující způsob získání informací o schopnosti žalovaného splácet poskytnuté úvěry, kdy dále zpracovala Kartu klienta obsahující konkrétní informace, ze kterých žalobkyně při posouzení schopnosti žalovaného předmětné úvěry splácet vycházela. Žalobkyní byl zjištěn příjem žalovaného u zaměstnavatele [právnická osoba] v průměrné výši 35 500 Kč a byly zjištěny obvyklé výdaje žalovaného a členů jeho domácnosti, a to včetně výše splátky konsolidovaného úvěru, která byla ve výši 5 104 Kč. Při stanovení nové splátky úvěru ve výši 6 580 Kč shledala žalobkyně žalovaného schopným předmětný úvěr splácet. Žalobkyně se žalovaným uzavřela dne [datum] úvěrovou smlouvu, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši 501 887 Kč a žalovaný se jej zavázal žalobkyni splatit ve 120 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6 580 Kč, splatných od druhé a každé následující splátky vždy do 15 dne kalendářního měsíce. K čerpání úvěru došlo dne [datum] a splatnost první splátky byla určena na [datum]. Roční úroková sazba byla sjednána na 9,85 % p.a. a sazba RPSN činila 10,4%. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně ke dni [datum] úvěr podle odstavce 5.2 úvěrových podmínek zesplatnila a žalovaného vyzvala k úhradě částky 506 373,36 Kč, ale marně. Ke dni podání žaloby se dluh sestával z jistiny ve výši 5 143,46 Kč (splatné do dne zesplatnění úvěru) a ve výši 484 132,31 Kč (zesplatněné jistiny), nákladů na vymáhání ve výši 600 Kč a uplatněné smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč, která byla sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou úvěru. Předžalobní výzvou ze dne [datum] vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dluhu v celkové výši 508 888,86 Kč do 7 dnů od sepsání výzvy. Žalobkyně ve svůj neprospěch tvrdila, že žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 29 820 Kč. 4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. 7. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”) se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. V daném případě žalobkyně jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a následujících občanského zákoníku, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve sjednané výši a žalovaný se jej zavázal žalobkyni vrátit 120 měsíčních splátkách podle splátkového kalendáře včetně sjednaných úroků. Soud dospěl k závěru, že s ohledem na výši poskytnuté částky a dobu splatnosti lze postup žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti úvěrovaného považovat za dostačující (§ 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb.). 11. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. o. z.), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 12. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující o. z., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 o. z. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 o. z. mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)). Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 o. z., ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 o. z., přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 13. Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě, když mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 o. z.) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). 14. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky nevrátil, proto mu tuto povinnost uložil soud rozsudkem. Sjednaný smluvní úrok ve výši 9,85 % p.a. se sazbou RPSN ve výši 10,4% je odpovídající citované judikatuře, a proto soud žalobě i v této části vyhověl. 15. S ohledem na výše uvedené vzniklo žalobkyni v souladu se smluvním ujednáním ve spojení s ust. § 2048 občanského zákoníku právo na zaplacení smluvní pokuty. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (funkce preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 438/2005). Soud uvážil výši poskytnutých peněžních prostředků, výši sankční povinnosti a dospěl k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je přiměřená a tudíž souladná se shora citovanou směrnicí včetně její přílohy. V případě sjednaných poplatků za upomínku soud akcentoval jeho sjednanou výši ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a k účelu, který má plnit, tedy uhradit v paušální formě náklady žalobkyně vzniklé s upomínáním žalovaného. V tomto směru soud nepokládá ujednání za nepřiměřené. Soud s poukazem na skutkový závěr a citovaná zákonná ustanovení žalobě v plném rozsahu vyhověl a vedle žalované jistiny dluhu, sjednaných poplatků a smluvní pokuty přiznal žalobkyni dle § 1970 občanského zákoníku i právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné část