18 C 137/2023-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 18 140 Kč s příslušenstvím podle smlouvy o půjčce ze dne 29. 9. 2008 ([číslo]). Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované půjčku ve výši 20.000 Kč, žalovaná měla vrátit půjčku spolu se souhrnným poplatkem 13 920 Kč, a to ve formě 53 týdenních splátek do 5. 10. 2009. 2. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. 3. Soud dospěl ke skutkovému závěru: Smlouvou o půjčce ze dne 29. 9. 2008 č. 322447187 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o půjčce. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované půjčku ve výši 20.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 53 týdenních splátek včetně souhrnného poplatku ve výši 13 920 (RPSN 163,82 %) po 640 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku, jež tvoří předmět tohoto řízení, na [právnická osoba] S.á.r.l. a tato společnost potom smlouvou ze dne 1. 7.2015 na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované. Předžalobní upomínkou žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila celkem částku 15 780, kterou původní žalobce započetl na souhrnný poplatek a část jistiny. 4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 10. 1. 2008, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964Sb. (dále jen„ o. z. 1964“). 5. Podle § 657 o. z. 1964 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 517 odst. 2 o. z. 1964 jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění vlastního také úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. 6. Podle § 56 odst. 1 o. z. 1964 spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 7. Podle § 451 odst. 1 o. z. 1964 kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle § 457 o. z. 1964 je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 8. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 657 o. z. 1964. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]) poskytnul žalované půjčku ve výši 22.000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradil celkem částku 5 749 Kč. Pohledávka, jež je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni platně postoupena výše uvedenými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 524 a násl. o. z. 1964. 9. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 51a a násl. o. z. 1964) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 51a a násl. o. z. 1964, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 56 o. z. 1964. Oproti příloze směrnice ustanovení § 56 o. z. 1964 mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 56 o. z. 1964, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. 11. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli. 12. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může zcela nepřiměřená částce poskytnuté. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (vysoká RPSN, týdenní frekvence splácení, možnost zesplatnění pohledávky při sebemenším prodlení žalovaného, včetně zneplatnění vysokých poplatků za poskytnutí půjčky), přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o absolutní neplatnosti dle § 55 odst. 2 o. z. 1964. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej §§ 451 a 457 o. z. 1964. Protože žalovaná uhradila částku 15 780 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 20.000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (20.000 Kč – 15 780 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl a ve zbytku žalobu zamítl. Soud žalobě vyhověl i ohledně zákonného úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 517 odst. 2 o. z. 1964 a to v návaznosti na předžalobní výzvu, která teprve byla výzvou aktuálního vlastníka pohledávky k zaplacení dluhu (§ 563 o. z. 1964). 13. Výrok o nákladech řízení vychází z ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně byla v převážné části svého nároku neúspěšná a žalované náklady nevznikly.