11 C 196/2023-51 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 55 071, 22 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná dne 3. 6. 2021 uzavřela s její právní předchůdkyní společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitelka“), smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě jí v hotovosti poskytla částku 24 000 Kč. Žalovaná se společně s jistinou ve výši 24 000 Kč dále zavázala zaplatit úrok v pevné výši 2 789 Kč a úhradu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 16 080 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 515 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště ve výši 4 800 Kč Celkem se tedy zavázala vrátit 50 184 Kč v 17 měsíčních splátkách po 2 952 Kč. Splatnost poslední splátky připadla na 3. 11. 2022. Jak žalobkyně doplnila ve svém písemném podání ze dne 7. 9. 2023, žalovaná podle žalobkyně uhradila po uzavření smlouvy toliko částku 6 428 Kč. Svou pohledávku původní věřitelka postoupila na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Dne 29. 3. 2023 žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním doručeným soudu dne 20. 7. 2023, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalované právní předchůdkyní žalobkyně. Podle žalobkyně její právní předchůdkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě údajů uvedených žalovanou před uzavřením smlouvy o úvěru a jejich ověření doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná byla povinna uvést zde pravdivé, úplné a správné údaje. S ohledem na informace, které žalovaná uvedla a které si původní věřitelka ověřila, a dále s ohledem na výši požadovaného úvěru dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet úvěr ve výši 24 000 Kč s měsíční splátkou 2 952 Kč je dostatečná. Žalobkyně svá tvrzení doložila žádostí žalované o úvěr.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k ústnímu jednání konaném dne 28. 2. 2024 se bez omluvy nedostavila. Soud proto projednal a rozhodl věc v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.“).4. Žalovaná je státním občanem Slovenské republiky, avšak má trvalé bydliště v České republice, ve věci se jedná o závazek ze spotřebitelské smlouvy o úvěru, je tedy dána mezinárodní příslušnost soudů ČR rozhodnout o žalobě podle čl. 4 a 18 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I. bis). Použitelnost českého práva podle bydliště spotřebitele vyplývá z čl. 6 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Nařízení Řím I).5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: Dne 3. 6. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 24 000 Kč v den uzavření smlouvy oproti jejímu podpisu, které se žalovaná zavázala společně s úrokem a poplatky ve výši 26 184 Kč splácet v 17 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 952 Kč RPSN činila 270,48 %. Pro případ nezaplacení jakékoliv splátky řádně a včas byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (zjištěno z předmětné smlouvy o úvěru včetně předpisu splátek). Na základě této smlouvy žalovaná převzala (obdržela) částku ve výši 24 000 Kč a uhradila na ni dne 4. 6. 2021 částku 3 428 Kč a dne 26. 7. 2021 částku 3 000 Kč (zjištěno z transakční historie). Jelikož žalovaná nesplácela řádně splátky, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila. Dále soud zjistil, že zástupkyně právní předchůdkyně žalobkyně v den podpisu smlouvy vyplnila s žalovanou (jako žadatelkou) žádost úvěr tak, že odškrtala políčka týkající se osobních otázek a dále též finanční a majetkové situace žalované; mimo jiné zakřížkovala, že žadatelka doložila výplatní pásky, pracovní smlouvu a nájemní smlouvu s tím, že měsíční příjem činí 26 356 Kč a celkové výdaje jsou ve výši 14 082 Kč (z toho 3 000 Kč na bydlení a energie), zbývající volné prostředky představují částku 12 274 Kč (zjištěno z žádosti o úvěr ze dne 3. 6. 2021). Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávky za žalovanou na žalobkyni (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a příslušné strany její Přílohy č. 1). Postoupení bylo žalované původní věřitelkou písemně oznámeno dopisem ze dne 7. 12. 2022 (zjištěno z oznámení o postoupení). Dopisem ze dne 28. 3. 2023 vyzvala žalobkyně (prostřednictvím svého právního zástupce) žalovanou k úhradě dluhu ve lhůtě do 12. 4. 2023, zásilka byla podána na poštu dne 29. 3. 2023 (zjištěno z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání).6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:7. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle ust. § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.9. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.10. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.11. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.16. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 24 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, uhradila toliko částku v celkové výši 6 428 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. Aktivní věcná legitimace žalobkyně je tak v dané věci dána.17. Žalobkyně má v daném případě nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu o úvěru a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici. Nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).18. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen„ směrnice“). Vymezení pojmu nepřiměř