12 C 262/2024-25 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 13 900 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2021, č. , číslo, . Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, , poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 78týdenních splátek po 450 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního poplatku ve výši 20 071 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 1 100 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 na žalobkyni.2. Žalobkyně se dále domáhala na žalované zaplacení částky 12 700 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 4. 2021, č. , číslo, . Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, , poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 52týdenních splátek po 562 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního poplatku ve výši 14 185 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 2 300 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 na žalobkyni.3. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. Soud rozhodl ve věci po splnění podmínek v ust. § 115a o. s. ř. bez nařízení ústního jednání.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2021, č. , číslo, , soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 78týdenních splátek po 450 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního poplatku ve výši 20 071 Kč.5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 6. 4. 2021, č. , číslo, , soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, poskytnul žalované úvěr ve výši 15 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě 52týdenních splátek po 562 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního poplatku ve výši 14 185 Kč.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.7. Z předžalobní upomínky ze dne 28. 3. 2024 soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.8. Vzhledem k tomu, že skutková zjištění si vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Nejprve soud posuzoval platnost smluv o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, , IČO , IČO, , neposuzoval řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Právní předchůdce žalobkyně měl u smlouvy o úvěru ze dne 6. 4. 2021 informaci o příjmu žalované z mateřského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně, což dle karty zákazníka doložila žalovaná rozhodnutím o přiznání dávky. Žalovaná deklarovala další příjem domácnosti ve výši 15 000 Kč měsíčně, aniž by bylo v kartě zákazníka specifikováno, o jaký příjem se jedná, a aniž by jej doložila doklady. Právní předchůdce žalobkyně měl u smlouvy o úvěru ze dne 27. 4. 2021 (tj. v témže měsíci jako u prvního úvěru) informaci o příjmu žalované z mateřského příspěvku ve výši 10 000 Kč měsíčně, což dle karty zákazníka doložila žalovaná rozhodnutím o přiznání dávky. Žalovaná deklarovala další příjem domácnosti ve výši 25 000 Kč měsíčně, aniž by bylo v kartě zákazníka specifikováno, o jaký příjem se jedná, a aniž by jej doložila doklady Právní předchůdce žalobkyně dále vycházel z výdajů žalované na živobytí ve výši 3 000 Kč měsíčně (aniž by je blíže zkoumal) v případě obou úvěrů, což soud považuje i s ohledem na to, že jsou v této částce předpokládány též náklady na bydlení, energie, za výdaj značně podhodnocený. Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně neposuzoval, jsou shora citované smlouvy absolutně neplatné podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.11. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jendotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.12. Citovanými názory Ús