13 C 198/2024-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 6.11.2023.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.4. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 6.11.2023, bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10.000 Kč, žalovaný se zavázal splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně v splátkách po 4000 Kč, celkem se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni částku 34 000 Kč, RPSN činila 652,95 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé s prodlením, právo na poplatek za upomínku ve výši 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.5. V příloze [číslo] – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaný má příjem 19 608 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 3 000 Kč, v lustraci CEE, AMl, insolvenčním rejstříku je bez záznamů, nemá další pravidelné finanční závazky. Údaje uvedené v posouzení nebyly nikterak doloženy.6. Z upomínky ze dne 20.11.2023 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovaného o úhradu splátky úvěru ve výši 4 000 Kč se splatností 15. 11. 2023 (1. splátka v pořadí), a z upomínky č. 2, že upomenula žalovaného opětovně o splátku splatnou dne 15. 11. 2023.7. Z výzvy z 21.4.2024 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 5.5.2024.8. Z výpisu účtu [číslo] bylo zjištěno, že ve prospěch účtu žalovaného č. [bankovní účet] byla dne 8.11.2023 provedena platba částky 10 000 Kč.9. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V posuzované věci žalobkyně zjistila čistý měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání ve výši 19 608 Kč, neověřila o jaký pracovní vztah se jedná a zda byl sjednán na dobu určitou nebo neurčitou. Co do výdajové stránky bylo při hodnocení úvěruschopnosti uvažováno o částce 3 000 Kč jako o nákladech na bydlení, kdy ale již nebylo nijak zjištěno, zda se jedná o vlastní nebo nájemní bydlení, kolik osob žilo s žalovaným ve společné domácnosti a zda se tyto osoby případně také podíleli na pravidelných úhradách za bydlení. Žalobkyní nebylo nijak ověřováno, jaké jsou obvyklé zálohy žalovaného za energie a jaké jsou jeho další obvyklé nezbytné výdaje na běžný život, vč. případných nákladů na dopravu do zaměstnání. Žalobkyně se spokojila se zjištěním, že žalovaný není povinen hradit jiné finanční závazky včetně jednorázových závazků, tzv. mikroúvěrů. To, že byly žalobkyní provedeny lustrace v bankovních a nebankovních registrech včetně insolvenčního rejstříku, není schopno nijak zhojit popsané nedostatečné přezkoumání a ověření úvěruschopnosti žalované.16. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenos