14 C 160/2024-12 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 112.302,27 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru č. 140033 ze dne 22. 3. 2022.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.4. Z předsmluvních informací, ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] ze dne 22. 3. 2022, z žádosti o doplňkové služby PODPORA, ze smlouvy o zřízení Doplňkové služby PODPORA ze dne 22. 3. 2022 bylo zjištěno, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 125.000 Kč, a to tak, že pouze částka ve výši 32.023 Kč měla být vyplacena na účet žalované, částka 80.477 Kč měla být vyplacena ve prospěch žalobkyně coby věřitele žalované ze smlouvy [číslo] ze dne 20. 9. 2021 a částku ve výši 12.500 Kč započetla žalobkyně na své náklady na náklady související s vyřizováním úvěru žalované. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s úrokem ve výši 29 % v 72 měsíčních splátkách po 5.407 Kč (3.680 Kč splátka úvěru a 1.727 Kč za doplňkové služby PODPORA), celkem se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni částku 264.960 Kč RPSN činila 39,84 %. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátky bylo v čl V sjednáno právo žalobkyně požadovat účelně vynaložené náklady vzniklé s prodlením, právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně, právo na poplatek za 1. upomínku ve výši 300 Kč, poplatek za 2. upomínkou 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaná neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaná má příjem 49.433 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 19.470 Kč, má jednorázově splatný úvěr u Cool Credit ve výši 30.000 Kč, v lustraci CEE, AMl, insolvenčním rejstříku je bez záznamů, nemá další pravidelné finanční závazky, je svobodná a má dvě vyživovací povinnosti. Údaje uvedené v posouzení nebyly nikterak doloženy.6. Z internetového bankovnictví bylo zjištěno, že žalované byla na účet uhrazena částka 32.023 Kč, částka 80.477 Kč byla uhrazena na účet žalobkyně.7. Z upomínky ze dne 20. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovanou o úhradu splátky úvěru ve výši 5.407 Kč se splatností 15. 8. 2023 (5. splátka v pořadí), a z upomínky č. 2 ze dne 5. 9. 2023, že upomenula žalovanou opětovně o splátku splatnou dne 15. 8. 2022.8. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 1. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3. 3. 2024.9. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.12. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.13. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen„ ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. V daném případě bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěru ve výši 125.000 Kč a žalovaná se jej zavázala žalobkyni splatit v dohodnutých splátkách včetně úroků. Současně bylo prokázáno, že žalobkyně z částky 125.000 Kč započetla částku 12.500 Kč na úhradu poplatků souvisejících s poskytnutím úvěru a částka 80.477 Kč byla poukázána na úhradu předchozího dluhu žalované u žalobkyně dle smlouvy č. 135588 uzavřené zhruba před šesti měsíci dne 20. 9. 2021. Na posuzovanou smlouvu dopadá spotřebitelské právo (§ 1810 a násl. občanského zákoníku), a proto bylo nutné smlouvu posoudit z hlediska ochrany spotřebitele. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.16. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že„ věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ …. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že„ požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že„ zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řeše