14 C 361/2023-22 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 20.000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 14. 10. 2013 mezi společností [právnická osoba] a žalovanou. Podáním doručeným soudu dne 4. 1. 2024 vzala žalobkyně žalobu zpět co do úroku ve výši 15 % ročně a co do zákonného úroku z prodlení za období do 5. 11. 2023. Dále sdělila, že žalovaná v průběhu smluvního vztahu uhradila celkem 28.607 Kč, přičemž tato částka byla v souladu s ust. § 1932 občanského zákoníku započtena na úroky z prodlení.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby soud řízení v navrhovaném rozsahu dle ust. § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. ve výroku I. tohoto rozsudku zastavil. Předmětem řízení zůstala částka 20.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 6. 11. 2023.4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud při jednání dne 26. 3. 2024 k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé:A) Smlouvou o úvěru ze dne 14. 10. 2013 [číslo] standardními informacemi o spotřebitelském úvěru má soud za prokázané, že se společnost [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 20.000 Kč a se jej zavázala vrátit úvěr ve formě 26 měsíčních splátek po 2.210 spolu s úrokem ve výši 49,5 % ročně a poplatky s tím, že celkem právnímu předchůdci žalobkyně uhradí částku 35.360 Kč (úrok ve výši 7.716 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2.800 Kč, administrativní poplatek ve výši 2.217 Kč a inkasní poplatek ve výši 2.619 Kč Kč). RPSN činila 142 %, úrok 49,5 % ročně. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátek byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně a pro porušení povinnosti žalované informovat právního předchůdce žalobkyně o každém svém případu prodlení s jakoukoliv splátkou smluvní pokuta ve výši až 800 Kč. Dále byla pro případ prodlení sjednána ztráta výhody splátek a odstoupení od smlouvy.B) Z žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaná uvedla jako své příjmy mzdu ve výši 8.000 Kč a dále jiný příjem ve výši 9.000 Kč, jako své výdaje částku 4.600 Kč, z toho nájem 2.000 Kč a půjčky 1.800 Kč, spoření a telefon 1.800 Kč.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na společnost [právnická osoba]D) Předžalobní výzvou ze dne 26. 2. 2020 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] vyzvala žalovanou k úhradě dluhu obratem. Výzva byla odeslána dne 26. 2. 2020.E) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 9. 6. 2021 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.F) Předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky a upomenula ji o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do sedmi dnů od doručení výzvy. Doklad o doručení ani podací lístek soudu předložen nebyl.G) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, které jsou v její neprospěch s tím, že žalovaná uhradila na předmětnou pohledávku celkem částku 28.607 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: V souladu s ust. § 3028 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. aplikoval soud na právní poměry účastníků právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, tj. obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. a občanský zákoník č. 40/1964 Sb.6. Podle § 497 obchodního zákoníku se smlouvou o úvěru věřitel zavazuje, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 369 odst. 1 obchodního zákoníku je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.8. Podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění vlastního také úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.9. Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.10. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.11. Podle ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 497 a následujících obchodního zákoníku, na základě které právní žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaná se jej zavázala právnímu předchůdci žalobkyně splatit včetně úroku splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně za dobu trvání smlouvy uhradila na dluh částku 28.607 Kč, kterou právní předchůdce žalobkyně započetl na úrok z prodlení. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně postoupena podle § 524 občanského zákoníku, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.13. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).15. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (nap