16 C 172/2024-11 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2021, [číslo] ze smlouvy o úvěru ze dne 22. 3. 2022, [číslo] kdy žalobkyně částku 8 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 8 500 Kč od 16. 12. 2022 do zaplacení a částku 11 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 11500 Kč od 20.9.2023 do zaplacení.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 16. 12. 2021, vedenou pod [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku ve výši 7 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 52 měsíčních splátkách ve výši 264 Kč s poslední splátkou ve výši 227 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 6 691 Kč sestávajícího ze smluvního úroku ve výši 3 570 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 621 Kč. Úroková sazba činí 88 % a RPSN úvěru je 227,49 %.B) Smlouvou o úvěru ze dne 22. 3. 2022, vedenou pod [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit v 78 měsíčních splátkách ve výši 278 Kč s poslední splátkou ve výši 233 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně poplatku ve výši 11 639 Kč sestávajícího ze smluvního úroku ve výši 7 847 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 2 292 Kč. Úroková sazba činí 86 % a RPSN úvěru je 169,28 %.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 1. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.5. C) Předžalobní upomínkou ze dne 14. 2. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.6. D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, že žalovaný dosud neuhradil ničeho.7. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.9. V posuzované věci právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO] zjistil, že žalovaný měl dni 16. 12. 2021 nájemní bydlení, byl svobodný a vyživoval tři osoby. Pracoval jako obsluha pracích linek u společnosti [právnická osoba], dosahoval příjmu 9 967 Kč a měl odhadované měsíční výdaje 8 000 Kč. Dále právní předchůdce žalobkyně zjistil ke dni 22. 3. 2022, že žalovaný pracoval pro shodného zaměstnavatele s pracovním zařazením vozič a dosahoval měsíčního příjmu 19 228 Kč. Dále pobíral částku 2 462 Kč jako příspěvek na bydlení. Nadále měl povinnost výživy ke třem osobám a měl nájemní bydlení. Za výdaje měl žalovaný označit interní splátky ve výši 1 162 Kč a odhadované měsíční výdaje žadatele výši 3 500 Kč. Žalobkyně ani k výzvě soudu nedoplnila svá tvrzení o tom, jak prověřila úvěruschopnost žalovaného a současně nedoložila žádné listiny prokazující údaje zjištěné od žalovaného. Již z informací poskytnutých žalovaným v zákaznických kartách (aniž by soud mohl ověřit z listin jejich správnost), že bydlel v nájemním bytě, kde měl povinnost úhrady nájemného a nákladů spojených s užíváním bytu a vedle toho měl povinnost výživy vůči dalším třem osobám, a to vše ze svého jediného příjmu (později včetně příspěvku na bydlení ve výši 2 462 Kč) nejprve ve výši 9 967 Kč a následně ve výši 19 228 Kč, jsou předpokládané náklady ve výši 8 000 Kč zcela situaci žalovaného neodpovídající. Navíc jestliže právní předchůdce žalobkyně dokonce později vycházel z odhadovaných měsíčních výdajů žalovaného ve výši 3 500 Kč, nutno uvést, že tato částka neodpovídá ani výši životního minima jednotlivce, natož situaci, kdy žalovaný nadále vyživuje další tři osoby, uhrazuje nájem a energie. Zjištění, která právní předchůdce žalobkyně k majetkovým poměrům žalovaného učinil jsou proto zcela nedostačující a interpretace zjištěných informací o úvěruschopnosti žalovaného je chybná.10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí