16 C 243/2024-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 13 250 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 6. 2023 (částka 9 000 Kč) a jejího dodatku ze dne 21. 6. 2023 (1 000 Kč). Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované zápůjčku ve výši 10 000 Kč, žalovaná měla vrátit zápůjčku v celkové výši 10 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 3 250 Kč do 16. 7. 2023. Žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně na výzvu soudu, jak ověřovala úvěruschopnost žalované doplnila, že žalovaná je učitelkou Základní školy v Potůčkách s příjmem 38 121 Kč (za 4/2023 ve výši 35 316 Kč, za 5/2023 ve výši 40 926 Kč), bydlí u rodičů a má měsíční výdaje 8 000 Kč. Žalobkyně co do výdajů žalované z opatrnosti vycházela z částky nezabavitelného minima ve výši 13 638 Kč a úvěruschopnost dovodila v důsledku dostatečné zbývající částky ve výši 24 483 Kč ze zjištěného příjmu. Dále poukazala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 pod sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o zápůjčce ze dne 16. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o zápůjčce. Žalobkyně poskytla žalované částku 9 000 Kč, žalovaná ji měla vrátit do 16. 7. 2023. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutou zápůjčku včetně poplatku ve výši 2 925 Kč.B) Dodatelem ke smlouvě o zápůjčce ze dne 21. 6. 2023 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dodatek ke smlouvě uvedené v předchozím odstavci, podle kterého žalobkyně poskytla žalované zápůjčku ještě ve výši 1 000 Kč; žalovaná měla vrátit zápůjčku v celkové výši 10 000 Kč do 16. 7. 2023 včetně celkového poplatku ve výši 3 250 Kč.C) Předžalobní upomínkou ze dne 21. 6. 2024, podanou k poštovní přepravě shodného dne, má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu z titulu smluv uvedených ad A) a B) před podáním žaloby, a to částky 16 393 Kč do tří dnů ode dne vyhotovení výzvy.D) Žalovaná ničeho neuhradila.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o zápůjčce. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V posuzovaném případě žalované vznikl závazek vrátit do 1 měsíce částku 10 000 Kč a poplatek ve výši 3 250 Kč, tedy celkem 13 250 Kč. Žalované z jejího příjmu čistě teoreticky mohla dle výpočtu žalobkyně zbývat částka 24 483 Kč, nicméně již to, že finanční situace žalované vyžadovala pět dnů po obdržení částky 9 000 Kč navýšení zápůjčky alespoň o 1 000 Kč poukazovalo na to, že situace žalované neodpovídá úvaze žalobkyně. Žalobkyně v rámci přezkoumání úvěruschopnosti žalované pochybila, když nepožadovala doložení reálných výdajů žalované (alespoň seznámením se stavy/měsíčními zůstatky na bankovním účtu žalované v posledních měsících) a tedy nelze uzavřít, že by žalovaná byla schopna zápůjčku řádně a včas splatit, jak posléze vyšlo najevo, když nebyla schopna zaplatit do dne podání žaloby ničeho. Co do potřebné míry zjišťování poměrů žalované lze poukázat na rozsudek ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024, ve kterém Nejvyšší soud konstatoval, že: „Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690,- Kč) a na chod domácnosti (2.270,- Kč), pročež žalované zbývá „dostatečná částka“ (21.600,- Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval „z publikovaných údajů o životním minimu.“. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018 25. 7. 2018, pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 Nejvyšší soud konstatoval, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. V nyní posuzované věci žalobkyně sice vycházela z částek nezabavitelného minima, avšak ani tato neodrážejí reálnou situaci žalované a je potřebné nejprve úplně zjistit konkrétní faktické výdaje žalované a teprve poté přistoupit ke zhodnocení možné úvěruschopnosti žalované. Jelikož úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala jak výše uvedeno, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, j