16 C 275/2024-42 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 20 502 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 2. 1. 2024 podle které žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 18 000 Kč prostřednictvím klientské zóny na webových stránkách žalobkyně , Anonymizováno, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit za podmínek uvedených ve smlouvě. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně dovodila z transakční historie žalovaného, informací o účtu, příjmech, výdajích a dalších informací o finanční situaci žalovaného; konktrétně z příjmu ve výši 16 975 Kč a výdajů ve výši 9 075 Kč.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 2. 1. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru označenou ID úvěru – BUKOFESA, jejíž nedílnou součástí je sazebník poplatků. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 18 000 Kč, žalovaný splácí podle článku 2.3 smlouvy každý měsíc, a to vždy nejpozději k 2. dni v měsíci úrok ve výši 40 % p. m. přirostlý za uplynulé období (7 200 Kč za každý měsíc při nesplacení jistiny). Dále se žalovaný podle shodného článku smlouvy zavázal splatit žalobkyni zbytek celkové částky (jistinu) nejpozději ke dni ukončení této smlouvy o úvěru a vrátit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky v době dohodnuté v uvedené smlouvě, jinak do měsíce ode dne, kdy bude o vrácení požádán. Podle článku 5.1 smlouvy byl žalovaný oprávněn úvěr zcela nebo zčásti splatit kdykoliv po dobu jejího trvání a podle článku 5.2 smlouvy má žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s předčasným splacením, a to ve výši 203,63 Kč. V článku 6.1 smlouvy účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž platbou bude žalovaný v prodlení.B) Ze souboru nazvaného jako „Potvrzení o schválení úvěru“ bylo zjištěno, že se jedná o printscreen obrazovky blíže neurčeného elektronického zařízení, kde je konstatováno poskytnutí úvěru ve výši 18 000 Kč dne 2. 1. 2024 v 15:00:32 hodin blíže neurčené osobě. Tato osoba je informována o možnosti předčasného splacení dluhu a dále o minimální měsíční platbě ve výši úroku za uplynulé období. Dále je zde uvedena výše první minimální platby ve výši 3 659,02 Kč v termínu první platby 2. 2. 2024.C) Listinou nazvanou jako „Oznámení o zesplatnění zápůjčky“ datované dnem 5. 4. 2024 bylo prokázáno, že společnost , právnická osoba, adresovala žalovanému podání, kterým byl vyrozuměn o porušování smluvních podmínek smlouvy ad A) a bylo žalovanému oznámeno zesplatnění úvěru dne 5. 4. 2024. Ze souboru nazvaného jako „Potvrzení o odeslání oznámení o zesplatnění“ bylo zjištěno, že se jedná o printscreen obrazovky blíže neurčeného elektronického zařízení.D) Předžalobní upomínkou ze dne 12. 7. 2024, podané k poštovní přepravě 25. 7. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, když mu poskytla lhůtu pro úhradu 7 dnů ode dne odeslání výzvy.E) Žalovaný ničeho neuhradil.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru je zřejmé, že tato byla uzavřena jako smlouva o revolvingovém úvěru, přičemž strany sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně), což představuje úrok ve výši 7 200 Kč, který měl žalovaný uhradit jako úvěrovaný každý měsíc, a to vždy nejpozději k 2. dni v měsíci, tj. úrok přirostlý za uplynulé období. Jistinu úvěru mohl úvěrovaný splatit zcela nebo zčásti kdykoli během trvání smlouvy, avšak pouze formou předčasné splátky zpoplatněné pro žalovaného částkou 203,63 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté finanční prostředky v době dohodnuté v předmětné smlouvě (ta ale ve smlouvě uvedena není), jinak do měsíce ode dne, kdy bude o vrácení požádán, avšak nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Ze žalovaným předložených výpisů z účtu je přitom zřejmé, že žalovaný nedisponoval měsíčně ani tak vysokou „volnou“ částku, aby mohl splatit prvních 7 200 Kč. Jelikož úvěruschopnost žalobkyně neposuzovala řádně, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila ne