16 C 72/2024-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 13 680 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, , [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne , datum, uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr (úvěrový limit) 20 000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu do splacení úvěru, RPSN mělo činit 5 531,86 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou byla v čl. IV smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení, a pro případ prodlení žalovaného po dobu dva měsíce a delší bylo sjednáno bez dalšího zesplatnění celého dluhu. Z potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet uvedený ve smlouvě č. [bankovní účet] částku 9 000 Kč. Z výpisu z účtu č. [bankovní účet] vedeného na jméno žalovaného soud zjistil, že za měsíc srpen 2022 vykazoval účet žalovaného počáteční stav mínus 39 947,39 Kč a konečný stav 22 214,83 Kč. V průběhu sledovaného období byly uhrazovány závazky věřitelů žalovaného, a to [právnická osoba], [anonymizováno] (částka 6 500 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] (částka 11 540 Kč) a také opětovně vyplaceny prostředky společnostmi [anonymizována tři slova] (částka 10 000 Kč) a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (částka 8 500 Kč), společnosti [právnická osoba] (částka 20 000 Kč) a společnosti [právnická osoba] (částka 60 000 Kč). Za měsíc září 2022 vykazoval bankovní účet žalovaného počáteční zůstatek 22 214,83 Kč a závěrečný mínus 38 113,65 Kč. V průběhu měsíce byly uhrazovány závazky věřitelů žalovaného, a to [právnická osoba], [anonymizováno] (částka 22 750 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] (částka 12 750 Kč) a také opětovně vyplaceny prostředky společnostmi [právnická osoba], [anonymizováno] (částka 13 500 Kč, 3 800 Kč a 2 700 Kč), [právnická osoba] [anonymizováno] (částka 10 000 Kč) a [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (částka 10 000 Kč) a společnosti [právnická osoba] (částka 10 57,46 Kč). Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného na zesplatnění úvěru k , datum, (pro porušení platební povinnosti) a uplatňovala pohledávku k danému datu ve výši 27 631 Kč ve lhůtě do 3 dnů od doručení. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalovanému. Předžalobní výzva byla podle podacího lístku žalovanému zaslána poštou , datum, .5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V daném případě žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost zejména na straně výdajů žalovaného a současně nesprávně vyhodnotila záznamy patrné z bankovních výpisů žalovaného. Z nich vyplývá, že žalovaný je ve dluhové spirále, kdy splátky jednotlivých úvěrů uhrazuje z prostředků čerpaných z jiných krátkodobých úvěrů. Je zjevné, že pokud bankovní účet žalovaného vykazoval kladný stav, bylo to díky čerpání některého z úvěrových produktů. Příjem žalovaného, také seznatelný z výpisů bankovního účtu, nepokrývá obvyklé měsíční potřeby žalovaného a splátky na jeho finanční závazky.7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne , datum, , sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uvád