16 C 74/2024-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 62 445,76 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 11. 2022, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 18. 11. 2022, [číslo] má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytnula žalovanému částku ve výši 65 000 Kč, když částka ve výši 21 453 Kč byla vyplacena na bankovní účet žalovaného, částka 31 297 Kč byla vyplacena ve prospěch žalobkyně na jiný závazek účastníků vyplývající ze smlouvy [číslo] částku 12 250 Kč si žalobkyně započetla na náklady spojené s poskytnutím úvěru. Žalovaný měl vrátit částku 65 000 Kč ve formě 72měsíčních splátek po 2 812 Kč (základní splátka ve výši 1 729 Kč a dále platba za doplňkové služby ve výši 1 083 Kč).B) Z potvrzení o vyplacení úvěru a výpisů z internetového bankovnictví bylo zjištěno, že žalovanému byla na účet uhrazena částka 21 453 Kč a částka 31 297 Kč byla uhrazena na účet žalobkyně.C) Skutečnost, jakým způsobem zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, byla zjištěna z výplatnic žalovaného (čistá mzda žalovaného v měsíci [číslo] ve výši 28 487 Kč) a tvrzeny náklady na bydlení 3 000 Kč. Jeho totožnost byla ověřena z občanského a řidičského průkazu. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] uzavřené dne 6. 11. 2022 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla před sjednáním předmětné smlouvy spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč. Z výpisu z účtu bylo ověřeno, že částku 24 000 Kč poukázala na bankovní účet žalovaného dne 11. 11. 2022 a částku 6 000 Kč započetla na náklady spojené s vyřízením úvěru. Žalovaný se tento spotřebitelský úvěr zavázal uhradit v 72měsíčních splátkách po 1 298 Kč. Výše splátek byla ovlivněna sjednanými doplňkovými službami (tj. částka 512 Kč).D) Z výzvy k úhradě ze dne 20. 6. 2023 a 5. 7. 2023 včetně podacích lístků, bylo zjištěno, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu.E) Z výzvy k úhradě ze dne 21. 11. 2023 byl zjištěno, že žalobkyně zesplatnila úvěr, vyzvala žalovaného k úhradě částky 70 285,76 Kč a upozornila žalovaného na možné podání žaloby.F) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 16 872 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V posuzované věci žalobkyně zjistila čistý měsíční příjem žalovaného ve výši 28 487 Kč a že je zaměstnán u Ing. [jméno] [příjmení], [IČO]. Neověřila ani o jaký pracovní vztah se jedná a zda byl sjednán na dobu určitou nebo neurčitou. Co do výdajové stránky bylo při hodnocení úvěruschopnosti uvažováno o částce 3 000 Kč jako o nákladech na bydlení, kdy ale již nebylo nijak zjištěno, zda se jedná o vlastní nebo nájemní bydlení, kolik osob žilo s žalovaným ve společné domácnosti a zda se tyto osoby případně také podíleli na pravidelných úhradách za bydlení. Žalobkyní nebylo nijak ověřováno, jaké jsou obvyklé zálohy žalovaného za energie a jaké jsou jeho další obvyklé nezbytné výdaje na běžný život, vč. případných nákladů na dopravu do zaměstnání. Žalobkyně se spokojila se zjištěním, že žalovaný není povinen hradit jiné finanční závazky včetně jednorázových závazků, tzv. mikroúvěrů. Zcela pominula, že sama žalobkyně poskytla žalovanému v řádech několika dnů před uzavřením předmětné smlouvy úvěr na částku 30 000 Kč při sjednaných splátkách 1 298 Kč měsíčně. To, že byly žalobkyní provedeny lustrace v bankovních a nebankovních registrech včetně insolvenčního rejstříku, není schopno nijak zhojit popsané nedostatečné přezkoumání a ověření úvěruschopnosti žalovaného.7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.8. C