19 C 178/2023-96 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že žalovaná je vlastníkem nemovitostí popsaných ve výroku I. tohoto rozsudku (dále jen„ předmětný majetek“). Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná dne 2. 8. 2023 podala u katastrálního úřadu prohlášení o trvalém opuštění (derelikci) předmětného majetku. Na základě citovaného prohlášení katastrální úřad vložil vlastnické právo pro žalobkyni. Žalobkyně přitom zásadním způsobem rozporuje jednání žalované, vedoucí k opuštění předmětného majetku. Její jednání lze hodnotit jako účelové a v zásadním rozporu s dobrými mravy z níže uvedených důvodů. Žalobkyně dovozuje z úpravy občanského zákoníku, konkrétně ustanovení § [číslo], že sice vlastník má právo nemovitost opustit, ale jedná se o právní jednání, které nesmí svým obsahem a účelem odporovat dobrým mravům (§ 547, 580 občanského zákoníku). Podle článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vlastnictví zavazuje. Vlastnictví tak není absolutním majetkovým právem, vlastník je povinen užívat vlastnictví tak, aby neohrožoval práva jiných nebo zájmy společnosti, vlastnictví zakládá také určitá omezení a povinnosti pro vlastníka. Podle žalobkyně lze spatřovat ohrožení základních atributů uvedených v článku 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, vyjádřených v zákoně č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem mělo dojít ke konečnému vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi, je jím řešeno rozsáhlé finanční vypořádání za majetek, který nebylo možno zákonným způsobem církvím vydat. Podle žalobkyně je opuštění předmětného majetku ze strany žalované v přímém rozporu se zájmy a principy řešenými uvedeným zákonem. Podle názoru žalobkyně opuštění předmětného majetku, z pohledu poslání žalované jako součásti Římskokatolické církve, opuštění kostela se jeví jako velmi nepříznivý postoj žalované k církevnímu majetku. Vedle toho je žalovaná ve stejném [katastrální území] vlastníkem dalších nemovitých věcí, jako je orná půda, lesní pozemky a další, které jsou za pacht užívány soukromými zemědělskými subjekty. V neposlední řadě žalobkyně proti právnímu jednání žalované v podobě opuštění předmětného majetku namítala, že předmětný majetek je zatížen nejen faktickými, ale i právními vadami, které budu mít pro stát nepředvídatelné důsledky vzhledem k tomu, že s vlastnictvím předmětného majetku nabude žalobkyně také práva a povinnosti s tímto majetkem spojené. Konkrétně se jedná o povinnost správy technického stavu a údržby předmětného majetku, povinnosti vyplývající ze zákona o památkové péči. Žalobkyně přitom ze smluv o poskytnutí dotací zjistila, že krov kostela jako součásti předmětného majetku je napaden dřevomorkou a cizopasnými houbami. Konečně žalobkyně namítala, že z prohlášení žalované o trvalém opuštění předmětného majetku není zřejmý důvod, který k tomuto kroku žalovanou vedl.2. Žalovaná proti žalobě namítala, že přistoupila k derelikci předmětného majetku, a to nejen v souladu s § 1045 občanského zákoníku, ale také v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, reprezentovanou například rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2257/2018. Pokud se týče důvodu opuštění předmětného majetku, žalovaná se vymezila proti čistě ekonomickým důvodům, neboť k opuštění předmětného majetku došlo z důvodu, že se žalované nedařilo naplnit své základní poslání v tomto místě, jak vyplývá ze základního dokumentu Římskokatolické církve ze dne 4. 6. 2020. I přes snahu nabídnout veřejnosti slavení bohoslužby, nebyl o tyto žádný zájem, v místě nejsou žádní věřící. Přestože žalovaná prakticky předmětný majetek nevyužívala, v posledních 15 letech do předmětného majetku vložila cca 250 000 Kč, majetek není ve špatném technickém stavu, již vůbec nelze hovořit o havarijním stavu. Podle žalované opuštěním předmětného majetku nedošlo ke zneužití práva, neboť s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti se nejedná o nemorální, nepoctivé, protiprávní či jednání zneužívající právo. Podle názoru žalované nedojde ke zvýšenému zatížení žalobkyně, která bude vynakládat prostředky související s běžnou údržbou předmětného majetku, přičemž hodnota předmětného majetku významně převyšuje potenciální náklady spojené s jeho údržbou.3. Ve smyslu § 120 odst. 3 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“ vzal soud za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, která pokládá za skutkový závěr ve věci samé:a) Žalovaná, v rozhodné době jako vlastník pozemku p. č. st. [anonymizováno] o výměře [výměra], zastavěná plocha a nádvoří, v [katastrální území], [územní celek], jehož součástí je stavba bez č. p. [anonymizováno], zapsána na [list vlastnictví] (v době opuštění na [list vlastnictví]), v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary podala dne 2. 8. 2023 uvedenému katastrálnímu úřadu ve smyslu ust. § 1045 občanského zákoníku,„ Prohlášení o trvalém opuštění (derelikci)“ předmětného majetku. V prohlášení odkázala, ve smyslu uvedeného § 1045 odst. 2) občanského zákoníku na to, že vlastníkem se tímto stává stát – Česká republika.b) Na základě citovaného prohlášení zahájil Katastrální úřad pro Karlovarský kraj, Katastrální pracoviště Karlovy Vary (dále jen„ katastrální úřad“) pod [číslo jednací] – [číslo] ve věci vkladové správní řízení, jehož zahájení oznámil žalobkyni dne 2. 8. 2023. Dne 4. 8. 2023 zaslala žalobkyně katastrálnímu úřadu námitky proti povolení vkladu, kde zejména namítala to, že bez souhlasného vyjádření nabyvatele dle § 66 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 537/2013 Sb., nelze vklad povolit. Katastrální úřad, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2257/2018, kterým se ve stručnosti vypořádal s námitkami žalobkyně, sdělil žalobkyni dne 18. 8. 2023, že po odstranění administrativního nedostatku návrhu ze strany žalované, bude povolen vklad vlastnického práva k předmětnému majetku ve prospěch České republiky ([list vlastnictví]).c) Žalovaná je ve stejném [katastrální území] vlastníkem velkého množství dalších nemovitostí (orná půda, lesní pozemky, trvalý travní porost), většina těchto pozemků je užívána soukromými zemědělskými subjekty.d) Kostel vznikl v období poloviny 14. století, přestavěn byl v roce 1606 a částečně rekonstruován v 90. letech 20. století. Žalované byl poskytnut v roce 2011 od Karlovarského kraje příspěvek ve výši 25 000 Kč, na základě žádosti z roku 2020 byla žalované poskytnuta Karlovarským krajem dotace ve výši 140 000 Kč O poskytnutí dotace žádala žalovaná Karlovarský kraj rovněž v roce 2021, ale tato jí nebyla poskytnuta.e) Vnitřní poměry žalované jsou upraveny v Základním dokumentu ze dne 4. 6. 2020.f) Dopisem ze dne 1. 2. 2022 sdělil [stát. instituce] žalované, že [územní celek] nemá zájem o převod předmětného majetku.g) Do předmětného majetku žalovaná investovala od roku 2011 do roku 2020 celkem 242 000 Kč, předmětný majetek neohrožuje sebe ani 3. osoby (viz zpráva vedoucího stavebního oddělení ze dne 19. 12. 2023.h) O duchovní hodnoty zprostředkovávané žalovanou není v daném území žádný zájem.4. Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda konstrukce krovu kostela je napadena dřevomorkou. Soud provedl k této sporné skutečnosti důkazy označené účastníky řízení, a to listiny označené žalobkyní a týkající se čerpání dotací žalovanou a listinu označenou žalobkyní v podobě zprávy vedoucího stavebního oddělení ze dne 19. 12. 2023. Z této zprávy má soud za prokázané a představují dílčí skutkový závěr ad ch), že krov kostela, který je součástí předmětného majetku, byl zasažen a napaden dřevomorkou, nicméně v roce 2011 byla provedena sanace krovu, prostředky byly získány z dotace, jak prokazují listiny označené žalobkyní.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 1045 odst. 1 občanského zákoníku, věc, která nikomu nepatří, si každý může přivlastnit, nebrání-li tomu zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Movitá věc, kterou vlastník opustil, protože ji nechce jako svou držet, nikomu nepatří. Podle § 1045 odst. 2 občanského zákoníku, opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu.6. Z úpravy v občanském zákoníku vyplývá, že právo opustit věc je součástí vlastnického práva, jak také dovodil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud sp. zn. 22 Cdo 457/2013. Právní teorie, jakož i judikatura Nejvyššího soudu reprezentovaná např. rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2557/2018, 24 Cdo 3337/2018, 24 Cdo 183/2019, se shodují jednoznačně na tom, že opuštění věci (derelikce) je jednostranné právní jednání, které v případě nemovitých věcí nevyžaduje souhlas státu jako nabyvatele majetku. Soud si je vědom toho, že uvedené může v praxi znamenat celou řadu potíží, neboť nabytí opuštěných nemovitých věcí státem může být na druhou stranu zatěžující povinností zejména s ohledem na běh časy, kdy se stát o opuštění věci dozví s delším časovým odstupem. Přitom je však třeba vnímat, že je to stát jako nabyvatel nemovitého majetku, kdo právními předpisy reglementuje, za jakých podmínek může nemovité věci nabýt v