19 C 188/2023-18 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 25.124,26 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 9. 3. 2022 [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 1.460 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.440 Kč, sestávajících z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 5.390 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.512 Kč a inkasního poplatku ve výši 1.980 Kč. Žalovaná podle žalobkyně uhradila 1.460 Kč. Právní předchůdce žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 postoupil pohledávky uplatněné žalobou na žalobkyni. 2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala. 3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání. 4. Protože se žalovaná ve věci nevyjádřila, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé: A) Smlouvou o úvěru ze dne 9. 3. 2022 [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované úvěr ve výši 11.000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 1.460 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru ve výši 9.440 Kč, sestávajících z úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 5.390 Kč, poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1.512 Kč a inkasního poplatku ve výši 1.980 Kč. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 má soud za prokázané, že společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni. Oznámením má soud za prokázané, že původní věřitel oznámil postoupení pohledávek žalované. C) Předžalobní upomínkou spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně podala na poště předžalobní upomínku. D) Soud přihlédl k tvrzení žalobkyně, které je v její neprospěch, tedy že žalovaná uhradila celkem částku 1.460 Kč. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Nejprve se soud zabýval tím, podle jaké právní úpravy bude právní poměr založený shora uvedenou smlouvou posuzován. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 2017, je třeba s ohledem na ustanovení § 3028 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ občanský zákoník“) aplikovat na tento právní vztah právní úpravu účinnou v době uzavření smlouvy, tedy ustanovení občanského zákoníku. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. 6. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalované úvěr ve výši 11.000 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, žalovaná uhradila celkem částku 1.460 Kč. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanými smlouvami o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku. 7. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva). 8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává). 9. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval ke konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat (nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. 10. Soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014