19 C 277/2024-27 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení 14 271 Kč s příslušenstvím a 7 621 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 13. 3. 2010, [číslo] (dále jen„ smlouva [číslo]“) a ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 10. 2009, [číslo] (dále jen„ smlouva [číslo]“). Smlouvou [číslo] se právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 9 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 279 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 7 524 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 2 253 Kč Smlouvou [číslo] se právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO]) poskytnul žalované spotřebitelský úvěr ve výši 9 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 279 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 7 524 Kč. Žalovaná uhradila celkem částku 8 903 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 na žalobkyni.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. 4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyně za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:5. A) Smlouvou [číslo] o úvěru ze dne 13. 3. [číslo], [číslo] smlouvou [číslo] o úvěru ze dne 25. 10. 2009 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně podle každé smlouvy poskytnul žalované úvěr ve výši 9 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě týdenních splátek po 279 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně souhrnného poplatku ve výši 7 524 Kč.6. B) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalované.7. C) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, předžalobní upomínka byla podána na poště dne 31. 10. 2023.8. D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaná uhradila podle smlouvy [číslo] celkem částku 2 253 Kč a podle smlouvy [číslo] částku 8 903 Kč.9. 5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181))“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jendotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.11. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzovaných smluv o spotřebitelském úvěru (po obsahové stránce jsou smlouvy totožné) vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouvy jsou jako celek neplatné pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle každé smlouvy činí 224,28 %. Jednotlivá ujednání posuzovaných smluv přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvy tzv.„ take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smluv je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.12. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok; neplatné je rovněž ujednání o splatnosti.13. Protože žalovaná uhradila podle smlouvy [číslo] částku 2 253 Kč, ale byla jí poskytnuta částka 9 000 Kč, musel soud vypořádat účastníky poskytnutá plnění podle neplatné smlouvy. Protože výše žalobkyní poskytnutého plnění přesahuje plnění poskytnuté žalovanou (9 000 Kč - 2 253 Kč), soud žalobě v rozdílu poskytnutých plnění vyhověl. Stejná úvaha platí i pro smlouvu [číslo] kde byla žalované poskytnuta částka 9 000 Kč, ale žalovaná uhradila 8 903 Kč, tedy žalobkyně má právo na 97 Kč. Ve zbytku soud žalobu zamítnul.14. Pokud se týče úroku z prodlení, má žalobkyně právo na zákonný úrok z prodlení nikoli dle původně sjednané splatnosti (smlouvy byly shledány jako neplatné), ale podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných částek předžalobní výzvou, jíž doručovala dne 31. 10. 2023, dostala se tak do sféry dispozice žalované a byla jí tak doručena, dne 1. 11. 2023 mohla žalovaná plnit a ode dne 2. 11. 2023 se dostala do prodlení.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Žalobkyně byla z větší části neúspěšná, nicméně žalované žádné náklady řízení nevzn