13 C 203/2025-62 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 57 231 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 6.2.2024.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.3. Soud jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnost žalované, provedl následující listinné důkazy předložené žalobkyní:4. Z hodnocení klienta soud zjistil, že měsíční příjmy žalované byly uvedeny částkou 24 387 Kč (příjem ze zaměstnání), výdaje částkou 8 775 Kč.5. Z ověření v registru SOLUS ze dne 6.2.2024 soud zjistil, že žalovaná nebyla evidována jako dlužník.6. Z ověření v registru NRKI soud zjistil, že žalovaná vykazovala nízké riziko.7. Z výpisu účtu žalované č. [bankovní účet] za období říjen 2023, leden 2024 soud zjistil, že zde byly uvedeny transakce k účtu, příchozí úhrady od zaměstnavatele žalované.8. Z předsmluvního formuláře, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 6.2.2024, z oznámení o schválení úvěru, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 40 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 87,51 % ročně (RPSN 127,75 %) ve formě 48 měsíčních splátek po 3 020 Kč měsíčně do 17 dne v měsíci (počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen); celkem měla na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 144 960 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalované byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů, maximálně 2.999 Kč za každý kalendářní rok, a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každé prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky. Pro případ prodlení žalované s úhradou nové jistiny vzniklé zesplatněním byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny (nesplacená jistina + úroky) za každý den prodlení. Účastníci si dále ujednali poplatky za předčasné zaplacení úvěru (0,5 %, popř. 1 % z předčasně uhrazené částky, a to podle míry předčasnosti). Současně bylo sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr.9. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalované byla dne 6.2.2024 převedena částka 40 000 Kč na účet 0 [bankovní účet], vedený ve smlouvě jako účet žalované.10. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaná žalobkyni uhradila na splátkách celkem částku 27 180 Kč.11. Z výzvy k zaplacení ze dne 18.12.2024 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 9 a 10) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru.12. Z výzvy k zaplacení ze dne 17.2.2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovanou k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 10, 11 a 12) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru13. Z oznámení ze dne 20.2.2025 soud zjistil, že žalobkyně žalované oznámila okamžité zesplatnění závazků z důvodu prodlení o délce 65 dnů a vyzvala jí k úhradě částky 50 483 Kč ve lhůtě do 10 dnů od odeslání oznámení.14. Z předžalobní výzvy odeslané 25.6.2025 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované, že z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěr o délce 65 dnů došlo k zesplatnění úvěru a vyzývala žalovanou před podáním žaloby k dobrovolnému splnění dluhu před podáním žaloby).15. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.16. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.17. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.18. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.20. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 40 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 87,51 % ročně splatit 48 měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, žalobkyni uhradila 9 splátek (celkem 27 180 Kč). S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.21. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně předložila výpisy z registru SOLUS, NRKI, prohlášení klienta, kopii občanského průkazu žalované, hodnocení klienta a výpisu z účtu žalované. Výše příjmu žalované cca 24 300 Kč sice může budit zdání, že žalovaná by mohla měsíčně splácet závazek ve výši 3 020 Kč, avšak závěr, že bude žalovaná s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet, není možné učinit bez analýzy celkové finanční a majetkové situace žalované. Z důkazů předložených žalobkyní však takový závěr učinit nelze, výpisy z registrů SOLUS a NRKI nejsou samy o sobě postačující, a z výpisu účtu žalované lze dovodit pouze to, že na účet byly zaměstnavatelem povedeny výplaty mzdy. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalované, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zůstane spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.22. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena