14 C 309/2025-17 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 22.978 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 21. 11. 2024 mezi společností , právnická osoba, a žalovanou s tím, že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru č. , hodnota, , výpisem z účtu, upomínkou ze dne 23. 4. 2025, oznámením o zesplatnění ze dne 21. 6. 2025, Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, seznamem postupovaných pohledávek, oznámením o postoupení pohledávky, dodatkem č. 1 ke smlouvě o postoupení pohledávek a předžalobní výzvou ze dne 19. 7. 2025 a na základě provedených důkazů dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci:4. Dne 21. 11. 2024 byla mezi společnosti , Anonymizováno, s.r.o., IČ: , IČO, , , adresa, (dále je „původní věřitel“) a žalovanou uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky a Sazebník. Na základě této smlouvy původní věřitel poskytl žalované finanční prostředky ve výši 20.000 Kč (s možností opakovaného čerpání) a žalovaná se je zavázala původnímu věřiteli vrátit spolu s úrokem 200 % ročně ve splátkách ve výši stanovené obchodními podmínkami jako minimální splátka (první splátka 4.288 Kč, další splátky se průběžně mění v závislosti na výši dluhu), RPSN činila 537,2%. Pro případ prodlení žalované s úhradou splátky po dobu 90 dnů bylo sjednáno právo původního věřitele odstoupit o smlouvy po poskytnutí dodatečné lhůty k plnění ve lhůtě alespoň třiceti dnů, dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatky za upomínky, náklady na vymáhání a účelně vynaložené náklady dle Sazebníku. Žalovaná uhradila původnímu věřiteli pouze částku 12.324, a to dne 4. 1. 2025 částku 4.299 Kč, dne 21. 1. 2025 částku 4.150 Kč a dne 20. 2. 2025 částku 3.875 Kč, další splátky již neuhradila. Žalovaná byla dopisem ze dne 23. 4. 2025 upomínána o úhradu dluhu, dopisem ze dne 21. 6. 2025 původní věřitel úvěr k datu 21. 6. 2025 zesplatnil. Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. V dopise ze dne 19. 7. 2025 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů. Žalobkyně vyčíslila pohledávku za žalovanou k datu podání žaloby částkou 22.978 Kč, z toho částkou 17.147 Kč na jistině a částkou 5.831 Kč na smluvním úroku.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle ust. § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr a žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit spolu se sjednanými úroky Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalované poskytla, žalovaná však svému závazku úvěr řádně splatit nedostála, žalobkyni uhradila celkem částku 12.324 Kč. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně soud se zabýval otázkou, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.10. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (nepřiměřeně vysoký úrok 200 %, RPSN přesahující 530 %) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.11. Krom toho žalobkyně, pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, uvedla, že žalovaný byl původním věřitelem lustrován ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI, BRKI, CNCB a CBCB, žádné důkazy však nepředložila. Soudu tak nezbylo než uzavřít, že původní věřitel nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, úvěruschopnost žalovaného nebyla posouzena s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Uzavřená smlouva je proto dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná.12. Jelikož se však žalované dostalo plnění na základě neplatné smlouvy, je povinna dle ust. § 2993 občanského zákoníku poskytnuté plnění žalobkyni, na kterou byla pohledávka za žalovanou postoupena, vrátit z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 7.676 Kč představující rozdíl mezi vyčerpaným úvěrem a splátkami žalované (20.000 Kč – 12.324 Kč), ve zbývajícím rozsahu (co do částky 15.302 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 17.147 Kč od 22. 6. 2025 do zaplacení) soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky dle neplatné smlouvy. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalované přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku.13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve sporu úspěšnější žalované žádné náklady řízení nevznikly.14. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 229 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. a) Sazebníku částku 1.149 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 920 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplate