16 C 165/2025-91 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 24 129 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 26. 4. 2023, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“).2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Soud provedl k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti: Návrhem na uzavření smlouvy a oznámením o schválení úvěru ze dne 26. 4. 2023, [číslo] úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů, splátkového kalendáře, předsmluvním formulářem, listinou nazvanou jako„ Pojištění schopnosti splácet úvěry“, dodatku [číslo] ze dne 26. 4. 2023, přihlášky do pojištění, přílohy [číslo] – Pojištění schopnosti splácet, doklad o vyplacení úvěru a listiny nazvané jako„ postup na dálku“ má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 14 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 48 měsíčních splátek po 1 043 Kč při úrokové sazbě 73,99 % ročně a RPSN 105,03 %. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně uvedeného smluvního úroku, smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy a dále nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy. Žalovaný dále sjednal pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 384 Kč.5. Kartou klienta, výpisem z nebankovního registru, prohlášení klienta, kopie OP, výpisu záznamů z registru SOLUS, hodnocení klienta potvrzení o úhradě a výplatního lístku za 3/2023 má soud za prokázané, že žalobkyně v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ověřila, že mu je poukazován na bankovní účet příjem v průměrné výši 17 835 Kč, za 3/2023 mu náležela mzda ve výši 23 005 Kč. Ohledně obvyklých výdajů žalovaného žalobkyně vycházela z prohlášení žalovaného, kde uvedl výdaje za bydlení ve výši 3 915 Kč a životní výdaje ve výši 4 860 Kč, dále že je svobodný, bydlení má státní/obecní, má maturitu a má pracovní vztah na dobu neurčitou. Na základě zjištěných skutečností dovodila, že žalovaný disponuje finanční rezervou 8 060 Kč. Žalobkyně prověřila finanční situaci žalovaného prostřednictvím registru SOLUS a nebankovního registru, kde o žalovaném zjistila, že nemá negativní hodnocení.6. Oznámením ze dne 28. 1. 2024, doručenkou, oznámením o zesplatnění, výzvou k zaplacení a interními záznamy žalobkyně má soud za prokázané, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky č. 7 a došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 28. 1. 2024 a do té doby narostlé příslušenství se stalo novou jistinou ve výši 16 145,91 Kč, kterou byl žalovaný povinen žalobkyni uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru.7. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 4. 2024 a podacím archem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.8. Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 6 258 Kč.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě žalobkyně neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V dané věci žalobkyně nedostatečně zkoumala výdaje žalovaného, když částky uvedené žalovaným jsou ve výších odpovídajícím normativním nákladům na bydlení a životního minima jednotlivce. I kdyby částka na bydlení měla možnost pokrýt samotné nájemné, s ohledem na obvyklé ceny energií je zřejmé, že v žádném případě daná částka nemohla pokrývat i zálohové platby za energie. Současně částka uvažovaná na životní potřeby žalovaného není odpovídající. Současně lze odkázat na rozsudek ze dne 31. 7. 2024 pod sp. zn. 33 Cdo 656/2024 Nejvyšší soud konstatoval, že:„ Dovodil-li totiž odvolací soud, že k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované stačí data z interních systémů SOLUS a BRKI a údaje o částkách životního minima (na obživu 2.690 Kč) a na chod domácnosti (2.270 Kč), pročež žalované zbývá„ dostatečná částka“ (21.600 Kč) na úhradu měsíčních splátek úvěru, nelze než dospět k závěru, že se odvolací soud dostatečně nezabýval úvěruschopností žalované, nepřihlédl-li k jejím faktickým (nikoliv fiktivním) pravidelným měsíčním výdajům, jak je dovozoval„ z publikovaných údajů o životním minimu.“. Jelikož úvěruschopnost takto žalobkyně neposuzovala, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.11. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanov