16 C 199/2025-20 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 44 500 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 10. 2022, [číslo] dále smlouvy o úvěru ze dne 22. 11. 2022, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“) uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa].2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyně a na základě těchto listin pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:5. A) Smlouvou o úvěru ze dne 7. 10. 2022, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 17 500 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 18 měsíčních splátek po 2 483 Kč s poslední splátkou dne 7. 4. 2024. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 86 % ročně kapitalizovaného ve výši 16 220 Kč, za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 4 108 Kč, to vše při RPSN 144,85 %.B) Smlouvou o úvěru ze dne 22. 11. 2022, [číslo] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému částku ve výši 27 000 Kč, žalovaný měl vrátit částku ve formě 21 měsíčních splátek po 3 024 Kčs poslední splátkou dne 7. 4. 2024. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 86 % ročně kapitalizovaného ve výši 26 031 Kč, za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, částku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 5 622 Kč, to vše při RPSN 138,71 %.C) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 10. 2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil obě pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni, oznámením o postoupení pohledávky, že právní předchůdce žalobkyně oznámil postoupení pohledávek žalovanému.D) Předžalobní upomínkou ze dne 31. 12. 2024 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.E) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil na úhradu dluhu z úvěrové smlouvy [číslo] částku 2 500 Kč., právnická osoba, prověření úvěruschopnosti žalovaný v zákaznické kartě ze dne 7. 10. 2022 uvedl, že jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 15 486 Kč při odhadovaných měsíčních výdajích 3 000 Kč, byl svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, má učňovské vzdělání a žije s rodiči. V rámci dalšího prověřování úvěruschopnosti dne 22. 11. 2022 uvedl, že jeho měsíční příjem ze zaměstnání činí 16 104 Kč při odhadovaných měsíčních výdajích 4 200, kdy z toho interní splátky PF činily 2 483 Kč, byl svobodný, nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, má učňovské vzdělání a druh bydlení uvedl jako spolubydlící. Právní předchůdkyně žalobkyně uvedené skutečnosti ověřila z pracovní smlouvy a výplatních pásek za 8-9/2022 a dále za 9-10/2022 a dále ověřil, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce dospěl k závěru, že schopnost žalovaného splácet uvedené závazky je dostatečná.6. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru. V daném případě právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). V dané věci soud po doplnění tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně úvěruschopnost ani v jednom případě nezkoumala řádně, kdy v rámci prvního posouzení lze uzavřít, že částka 3 000 Kč je zcela nepřiměřená k tomu, aby z ní byl žalovaný schopen uhradit náklady spojené s bydlením a současně si zajistit běžné životní potřeby, tj. stravy, hygieny, ošasení, aj.). Zcela nedbalým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zhodnotila úvěruschopnost dne 22. 11. 2022, kdy pro potřeby žalovaného se spokojila s částkou 1 717 Kč měsíčně. Jelikož úvěruschopnost takto právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa]) neposuzoval, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.8. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srov. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (čl. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srov. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při po