14 C 379/2025-24 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 36.300 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 30. 1. 2024 mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou s tím, že pohledávka za žalovanou byla na žalobkyni postoupena a že žalovaná na dluh ničeho neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 30. 10. 2024 a z Všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , sídlem , adresa, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) se zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši úvěrového rámce 20.000 Kč, který se žalovaná zavázala splácet spolu s úrokem ve výši 40 % měsíčně (RPSN 5555,92 %) v měsíčních splátkách ve výši úroku přirostlého za období od předchozího dne splatnosti do 29. dne v měsíci a jistinu nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Pro případ prodlení žalované s úhradou byly v čl. IV. smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, s níž bude žalovaná v prodlení, a povinnost k úhradě účelně vynaložených nákladů, a pro případ prodlení žalované s úhradou po dobu 2 měsíce či delší byla v čl. VI. smlouvy sjednána možnost zesplatnění celého úvěru.4. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že dne 30. 1. 2024 byla převedena částka 20.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě č. , č. účtu, .5. Z oznámení ze dne 31. 5. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně žalované oznámil okamžité zesplatnění závazků k datu 31. 5. 2024 a vyzval ji k úhradě dluhu ve lhůtě do 3 dnů.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na společnost , právnická osoba, . Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 soud zjistil, že společnost , právnická osoba, . postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo oznámeno žalované.8. Z předžalobní výzvy ze dne 20. 7. 2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3 dnů.9. Vzhledem ke skutečnosti, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci samé.10. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr ve výši 20.000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tento úvěr včetně úroku ve výši 40 %. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila, právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.16. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že žalovaná byla lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, dále vyšla z údajů uvedených v žádosti žalované o úvěr a úvěruschopnost ověřovala výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji tak, aby je ponecháván rezerva 10 % (vždy alespoň životní minimum) rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, a že na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybnostem ohledně úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně předložila k důkazu žádost žalované o spotřebitelský úvěr, výplatní lístky žalované za květen až červenec 2024 a výpisy z účtu žalované č. 1034886641/5500 za květen až červen 2024. V žádosti žalované bylo uvedeno, že je vdaná, je zaměstnána jako prodavačka s příjmem 28.309 Kč, výdaje činí 4.860 Kč, není v exekuci ani v insolvenci. Forma bydlení byla uvedena jako „jiná“. Výše příjmu žalované byla doložena výplatními páskami za květen až červenec 2024, ovšem je nutné podotknout, že se jednalo o výplatní pásky za období následující po poskytnutí úvěru. Rovněž výpisy z účtu žalované pocházely z období po poskytnutí úvěru. I kdybychom přehlédly tento časový nesoulad, bylo z nich zřejmé, že příjmy žalované se v jednotlivých měsících rovnají jejím výdajům, přičemž z nich nebyl zřejmý konečných stav finančních prostředků. Výše výdajů deklarovaná žalovanou v žádosti o úvěr nebyla nikterak dokládána. Z uvedeného se podává, že žalovaná (zřejmě i v době poskytnutí úvěru, byť to doloženo nebylo) disponovala příjmem ve výši 25.000 – 30.000 Kč, který by se sám o sobě mohl jevit dostatečným pro úhradu splátek úroků ve výši 8.000 Kč měsíčně, nicméně tento závěr nemůže mít opodstatnění za situace, kdy se její měsíční výdaje rovnaly jejím příjmům a kdy z předložených důkazů nevyplývalo, že by žalovaná disponovala finanční rezervou postačující k úhradě úvěru. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nemohl učinit analýzu celkové finanční a majetkové situace žalované a dospět k závěru, že je žalovaná osobou, která bude s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaná na úvěr ničeho neuhradila. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.17. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní