18 C 352/2025-16 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 48 390 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplněných povinností žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 15. 5. 2024, 13. 9. 2024, 10. 10. 2024, 17. 10. 2024 a 22. 10. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 30 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek v minimální výši úroku přirostlého za předchozí období. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná ničeho neuhradila. Žalovaná částka je tvořena půjčenou jistinou ve výši 30 000 Kč, smluvního úroku ve výši 12 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 6 390 Kč.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, skutková tvrzení nerozporovala.3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.4. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a pokládá za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, spolu se Všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany si sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně – č. l. II., odst. 2.1.6.) a úvěrovaný (žalovaná) splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 22. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období (č. l. II., odst. 2.1.7.). Dále si ve smlouvě o úvěru strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení (č. l. IV., odst. 4.2., písm. c).B) Potvrzení o provedených platbách prokazují, že žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši celkem 30 000 Kč, a to ve dnech 15. 5. 2024, 13. 9. 2024, 10. 10. 2024, 17. 10. 2024 a 22. 10. 2024.C) Předžalobní upomínkou ze dne 19. 10. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Žalovaná podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ničeho neuhradila.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.7. Soud posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.8. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností). RPSN dle smlouvy činí 5529,83 %, sjednaný smluvní úrok činí 40 % měsíčně tedy 480 % ročně. Vedle toho je žalovaná jako úvěrovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od počátku prodlení s úhradou. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, t.j. žalovaná vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností. Z jednotlivých ujednání smlouvy je zřejmé, že jsou natolik provázaná, že není možné uvažovat o jejich oddělenosti.9. Protože žalovaná ničeho neuhradila, ale byla jí poskytnuta shora uvedená částka 30 000 Kč podle neplatné smlouvy, je povinna toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu v celém rozsahu vyhověl, ve zbytku žalobu zamítnul.10. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970