19 C 12/2026-13 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 36 380 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 26.1. 2024. Touto smlouvou žalobkyně poskytnula žalované spotřebitelský úvěr ve výši celkem 20 000 Kč, žalovaná měla vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek v minimální výši úroku přirostlého za předchozí období. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně a v případě prodlení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Žalovaná ničeho neuhradila.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud provedl k důkazu listiny předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě listin předložených žalobkyní za prokázané a za skutkový závěr ve věci samé následující skutečnosti:A) Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 26. 1. 2024 spolu se Všeobecnými obchodními podmínkami má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které si smluvní strany sjednaly, že úvěr bude úročen úrokovou sazbou ve výši 40 % p. m. (měsíčně – č. l. II., odst. 2.1.6.) a úvěrovaný (žalovaná) splácí každý měsíc, a to vždy nejpozději k 25. dni v měsíci, úrok přirostlý za uplynulé období (č. l. II., odst. 2.1.7.). Dále si ve smlouvě o úvěru strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení (č. l. IV., odst. 4.2., písm. c).B) Potvrzení o provedené platbě prokazuje, že společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, poskytnula žalované úvěr ve výši 20 000 Kč dne 26. 1. 2024.C) Dopisem ze dne 27. 5. 2024 společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, zesplatnila úvěr a vyzvala žalovanou k úhradě v té době celkově dlužné částky ve výši 57 893,83 KčD) Předžalobní upomínkou ze dne 20. 7. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, žalovaná potvrdila, že upomínku obdržela.E) Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 6. 2025 má soud za prokázané, že společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, postoupila pohledávky na společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a ta smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 6. 2025 na žalobkyni.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o spotřebitelském úvěru.Posouzení úvěruschopnosti6. V daném případě právní předchůdce žalobkyně, společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, neposuzovala řádně úvěruschopnost žalované s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Žalobkyně měla k dispozici doklad totožnosti žalované (občanský průkaz) a žádost o spotřebitelský úvěr. V ní žalovaná uvedla, že je vdaná, způsob bydlení: jiné, jako zdroj příjmů: zaměstnaná s měsíčním příjmem 28 309 Kč. Výše výdajů však byla uvedena zcela nereálně ve výši pouze 4 860 Kč. Žalobykně v žalobě tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně provedla lustrace v registrech ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak výstupy z těchto registrů žalobkyně nepředložila; nicméně takové výpisy samy o sobě úvěruschopnost neprokazují. Kromě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně k úvěruschopnosti netvrdila další skutečnosti a nepředložila další důkazy, ač k tomu byla soudem vyzvána – viz usnesení ze dne 12. 1. 2026, č. j. 19 C 12/2026-11.7. Právní předchůdce žalobkyně mohl ověřit výdaje žalované např. z výpisu z účtu. Žalovaná měla zaplatit první splátku ve výši 40 % úroku z prvně poskytnuté částky úvěru ve výši 20 000 Kč, tedy 8 000 Kč. Jelikož právní předchůdce žalobkyně neposuzoval úvěruschopnost řádně, neověřil výdaje žalované, je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy8. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy na ochranu spotřebitele představované § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit [srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“.9. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí nejen judikaturu obecných soudů. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004), dovodila nepřiměřenost úroku sjednaného ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, i když v závislosti na okolnostech konkrétního případu nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů.10. Citovanými názory Ústavního soudu a Nejvyššího soudu soud poměřoval posuzovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o spotřebitelském úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může být několikanásobně převyšující částku poskytnutou. Smlouva je jako celek