23 C 260/2021 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 3 226,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 336,64 Kč od 26. 2. 2019 do zaplacení. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o úvěru [číslo] dne 17. 9. 2014, kterou přenechala žalované straně částku 3 000 Kč, kterou se zavázala uhradit do 19. 12. 2014, toto však nesplnila a proto jí byla účtována i smluvní pokuta 0,25% denně z dlužné jistiny za každý den prodlení v celkové výši 2 989 Kč. Žalující strana nabyla pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 31. 10. 2016. Dne 10. 2. 2017 uzavřela žalující strana se žalovanou stranou dohodu o uznání dluhu se splátkovou dohodou. Žalovaná strana uznala svůj dluh co do důvodu a výše 6 936,64 Kč a zavázala se jej uhradit v 17 měsíčních splátkách. Ani ty však neplnila a proto se žalující strana domáhá úhrady dluhu a zákonného úroku z prodlení ode dne 26. 2. 2019 až do zaplacení. 3. Dlužná částka byla tvořena nesplacenou jistinou ve výši 3 000 Kč, smluvní pokutou 2 989 Kč a poplatkem za odeslání tří upomínek ve výši 900 Kč. Žalovaná strana však provedla částečnou úhradu ve výši 3 600 Kč, která byla započtena na jistinu. 4. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 5. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 6. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 7. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 8. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 9. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 10. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 11. Ze„ smlouvy o úvěru“ bylo zjištěno, že dlužníkovi poskytovatel poskytuje částku 3 000 Kč a dlužník je povinen vrátit částku 3 000 Kč Smlouva byla sjednána bez úroku či jiného poplatku. Mezi účastníky byla uzavřena nepojmenovaná smlouva (§ 1746 odst. 2 o.z.), ze které byla žalující strana povinna poskytnout žalované straně peněžní prostředky. Žalovaná strana pak byla povinna vrátit žalující straně peněžní prostředky ve sjednané době. 12. Žalující strana dále požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 989 Kč. Podle § 2048 o.z. si smluvní strany pro případ porušení smluvní povinnosti mohou sjednat smluvní pokutu. Podle § 1813 o.z. jsou však ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, zakázána. Podle § 1815 o.z. se pak k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží. Smluvní pokutu ve výši 2 989 Kč hodnotí soud v tomto případě jako zcela nepřiměřenou, a to vzhledem k poměru výše poskytnuté částky (3 000 Kč) a smluvní pokuty (2 989 Kč), a to za prodlení v trvání byť i jediný den. Ve smyslu § 1815 o.z. proto soud k takovému ujednání nepřihlížel a žalobě proto v tomto rozsahu nebylo možné vyhovět. 13. Žalující strana se dále domáhala nákladů na upomínání ve výši 900 Kč (poplatků za výzvy). V zásadě sjednání poplatku za zaslání upomínky lze připustit (§ 1 odst. 2 o.z.), pokud spotřebitel byl na tento důsledek prodlení předem upozorněn, avšak nelze připustit takový výkon sjednaného práva, jehož cílem ve skutečnosti není dlužníka upomenout a dosáhnout tak uhrazení dluhu, ale naopak navýšení tohoto dluhu o další platby (§ 8 o.z.). Soud proto shledal výši nákladu za vymáhání pohledávky za nepřiměřenou. 14. Jelikož žalovaná strana provedla úhradu ve výši 3 600 Kč, kdy při výši poskytnuté částky poskytovatelem úvěru byla tato jistina provedenou úhradou zaplacena, a dluh tak vůči žalované straně zcela zanikl, nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout, neboť požadovaná smluvní pokuta i náklady vymáhání soud shledal za nepřiměřené. 15. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Plný úspěch měla žalovaná strana a měla by proto právo na náhradu nákladů řízení. Protože jí však žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.