21 C 473/2021-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobou došlou soudu dne [datum] se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 21 068,63 Kč s příslušenstvím. Žalobu žalobce odůvodnil tím, že dne [datum] uzavřel se žalovanou Smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen„ Smlouva“), jejíž nedílnou součástí byly Produktové podmínky revolvingového úvěru a Sazebník poplatků. Na základě Smlouvy žalobce vydal žalované kreditní kartu s úvěrovým limitem 20 000 Kč k úvěrovému účtu č. [bankovní účet], přičemž minimální měsíční splátka měla činit minimálně 2 % čerpaného úvěru, přičemž aktuální výše splátky byla žalované oznámena prostřednictvím měsíčního výpisu z úvěrového účtu. Sjednaná úroková sazba za poskytnutí úvěru činila 22,9 % ročně. V rámci Smlouvy byl domluveny mezi účastníky i poplatky za vedení úvěrového účtu, za čerpání úvěru prostřednictvím kreditní karty, za správu účtu či poplatky spojené se ztrátou, blokací či obnovení karty, vše dle Sazebníku, který byl součástí Smlouvy. Žalovaná však úvěr nesplácela řádně a včas, v důsledku čehož žalobce v souladu s Produktovými podmínkami prohlásil zbytek úvěru za splatný, o čemž žalovanou vyrozuměl dopisem ze dne 30. 1. 2021. Žalobce tedy požaduje zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 18 423,63 Kč, dále smluvní úrok z jistiny ke dni splatnosti ve výši 1 780,18 Kč, smluvní poplatky ve výši 2 645 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 26. 5. 2021 ve výši 465,12 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 203,81 Kč od 27. 5. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaná zůstala v řízení nečinná, její stanovisko k žalobou uplatněnému nároku nebylo zjištěno. 3. Soud věc rozhodl podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, bez nařízení jednání, neboť ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů doložených žalobkyní, přičemž žalobce s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasil již v žalobě. Žalovaná byla soudem vyzvána, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení výzvy vyjádřila k žalobě a k tomu, zda s takovým postupem souhlasí, s tím, že pokud se ve lhůtě nevyjádří, bude soud mít za to, že s navrženým postupem souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaná se k výzvě ve lhůtě ani později nevyjádřila, přičemž předmětné usnesení bylo žalované doručeno na doručovací adresu podle § 46b písm. a) o. s. ř. (§ 49 odst. 4 o. s. ř.). 4. Soud má po skutkové stránce za prokázané, že účastníci dne [datum] uzavřeli Smlouvu o revolvingovém úvěru ke kreditní kartě [číslo]. Na základě předmětné Smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalované kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 20 000 Kč, který byla žalovaná oprávněna čerpat již dnem sjednání Smlouvy. Úvěr byl veden k úvěrovému účtu č. [bankovní účet]. Sjednaná úroková sazba úvěru činila 22,9 % ročně. Žalovaná měla dle Smlouvy poskytnutý úvěr včetně úroku splatit formou měsíčních splátek, přičemž bylo dohodnuto, že minimální výše měsíční splátky bude činit alespoň 2 % z poskytnutého úvěru, s tím že přesná výše splátky bude specifikována v měsíčním výpisu z úvěrového účtu. Celková částka, kterou měla žalovaná na úvěr zaplatit, činila 23 165,16 Kč. Dle článku V bod 6. Smlouvy byl žalobce v případě porušení Smlouvy žalovanou prohlásit kterékoli dluhy žalovaného vůči žalobci za ihned splatné, o čemž měl žalobce povinnost žalovanou písemně vyrozumět, a ukončit smluvní vztah (prokázáno smlouvou o úvěru). Dle výpisů z úvěrového účtu č. [bankovní účet] má soud za zjištěné, že žalobce splnil svou povinnost a žalované otevřel úvěrový účet a vydal jí kreditní kartu. Dle platební historie k úvěrovému účtu žalované soud zjistil, že poslední provedená platba žalovanou proběhla 21. 9. 2020. Ke dni 31. 1. 2021 činil dle upomínky k úhradě dlužné částky dluh žalované částku 22 848,81 Kč, který tvořila jistina úvěru ve výši 18 423,63 Kč, dlužné poplatky ve výši 2 645 Kč a úroky ve výši 1 780,18 Kč. Dne 31. 1. 2021 žalobce nezaplacený zbytek úvěru zesplatnil a žalovanou vyzval k zaplacení zbytku úvěru nejpozději do 15. 2. 2021, to vše dopisem ze dne 31. 1. 2021, který žalované zaslal doporučeně, jak plyne z poštovního podacího archu ze dne 2. 2. 2021. Dopisem ze dne 31. 5. 2021 - právní zástupce žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dluhu z předmětné Smlouvy o úvěru žalobci do 15 dnů, přičemž dopis byl žalované zaslán doporučeně, jak plyne z poštovního podacího archu právního zástupce žalobce. 5. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. V dané věci se jedná o spor ze smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. o. z., na jejímž základě poskytl žalované možnost čerpat peněžní prostředky, které se žalovaná zavázala dohodnutým způsobem vrátit a zaplatit sjednaný úrok (§ 2399 o. z.) Smlouva o úvěru byla sjednána platně a žalobce své závazky vůči žalovanému z ní plynoucí, tj. vyplacení peněžitých prostředků, řádně a včas splnil. Žalovaná však tím, že úvěr nehradila řádně a včas dle Smlouvy, porušila jak výše citované ustanovení § 2395 o. z., dle kterého měla žalobci poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úrok, tak i obsah samotné smlouvy uzavřené mezi účastníky. Vzhledem k tomu, že žalobce prokázal existenci platné smlouvy o úvěru včetně sjednání plateb poplatku za pojištění, jakož splnění svých povinností, které mu ze smlouvy plynuly, bylo na žalované, aby v řízení po skutkové stránce tvrdila a prokázala, že svůj závazek řádně a včas splnila, případně že žalobcem tvrzený závazek zanikl jiným způsobem, resp. že vůbec nevznikl. Avšak žalovaná zůstala v řízení nečinná a netvrdila ani neprokazovala ničeho. Proto soud ve výše uvedeném směru vyhověl. 8. Protože se žalovaná dostala do prodlení s placením peněžitého závazku (§ 1968 o. z.), má žalobce v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku nárok i na úrok z prodlení. Protože žalobce požadoval výši úroků z prodlení v souladu s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., je jeho nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 295 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 843 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 21 068,63 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. 10. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobkyně vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při ro