23 C 19/2022 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 12 801,66 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 681,95 Kč, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 719,67 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % z částky 12 801,66 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 801,66 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) uzavřela dne 13. 1. 2020 smlouvu o kontokorentním úvěru [číslo] na základě které poskytla žalované straně úvěr až do výše limitu 10 000 Kč. Dlužník však poskytnutý úvěrový rámec přečerpal a včas nevrátil, a z toho důvodu byl dluh zesplatněn ke dni 1. 12. 2020 a převeden na účet pohledávek z nepovolených zůstatků, a dlužník vyzván, aby dluh neprodleně uhradil. Žalovaná strana i přesto dluh neuhradila a žalující strana se domáhá jeho zaplacení. 3. Žalující strana tak uplatňuje v řízení: ­) dlužnou jistinu 12 801,66 Kč ­) kapitalizovaný smluvní úrok za období 13. 1. 2020 do 19. 7. 2021 ve výši 681,95 Kč ­) kapitalizovaný úrok z prodlení za období 13. 1. 2020 do 19. 7. 2021 ve výši 719,67 Kč ­) smluvní úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 12 801,66 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení ­) úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 801,66 Kč od 20. 7. 2021 zaplacení 4. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 5. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 6. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 7. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 8. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Žalující strana s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, a žalující strana se nijak nevyjádřila, a proto ve světle výše uvedených ustanovení zákona je její souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 9. Ze smlouvy o účtu ve spojení s Rámcovou smlouvou o finančních službách a měsíčních výpisů z účtů bylo zjištěno, že žalované straně byl ode dne 15. 10. 2013 veden účet č. [bankovní účet]. 10. Ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 13. 1. 2020 bylo zjištěno, že strany ujednaly kontokorentní úvěr, kdy žalované straně byl poskytnut úvěr k čerpání ve výši 10 000 Kč s úrokovou sazbou 18,90 % ročně. Součástí smluvního ujednání bylo i poučení žalované straně o možnosti úvěr zesplatnit v případě porušení smluvních povinností. Podmínky čerpání a přečerpání úvěru byly uvedeny v obchodních podmínkách, na které smlouva odkazovala. Poskytnutí peněž dlužníkovi bylo ověřeno z výpisů z účtu. 11. Výzvami ze dne 10. 10. 2020 a 3. 12. 2020 bylo prokázáno, že žalující strana dlužníka průběžně vyzývala o úhradu dlužné částky. 12. Z podkladu pre súdne konanie byla zjištěna platební morálka dlužníka, úročení úvěru a obraty. 13. Předžalobní upomínkou advokáta ze dne 20. 7. 2021 ve spojení s podacím archem z následujícího dne bylo zjištěno, že dlužníka upomínal o úhradu dluhu i advokát žalující strany, přičemž dlužníka upozornil na možné vymáhání soudní cestou. 14. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů soud učinil následující skutkový a právní závěr. 15. Mezi dlužníkem a věřitelem byla uzavřena smlouva o kontokoretním úvěru. Dlužník je povinen jistinu úvěru vrátit a platit z poskytnutého úvěru smluvené úroky (§ 2395 o.z.). Soud ověřil, že uplatněné nároky vyplývají jasně ze smlouvy a byly sepsány jasným a srozumitelným jazykem (čl. 5 směrnice 93/13 EHS). 16. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že k prodlení s placením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že peněžní prostředky vrátil, popř. že dluh jinak zanikl, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006, jež jsou použitelné i nadále). Dlužník nic takového v řízení netvrdil, ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. 17. Dlužník věřiteli platby neuhradil, a proto byla žaloba shledána po právu. Dlužník neprokázal, že jistinu vrátil řádně a včas, je proto v prodlení a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 18. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalující strana měla ve věci plný úspěch a má tak nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení vůči žalované straně. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby do podání návrhu činí dle § 14b AT 300 Kč. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). 20. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěrech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalované strany a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. Protože je zástupce plátce daně z přidané hodnoty, patří podle § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést pod