23 C 327/2021 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí jistinu 4 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 000 Kč od 21. 11. 2020 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 455,89 Kč, smluvní pokutu 1 664 Kč a poplatky za upomínky 100 Kč. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o úvěru [číslo] dne 19. 8. 2019, kterou přenechala žalované straně částku 4 000 Kč, kterou se žalovaná strana zavázala uhradit do 18. 9. 2019, toto však nesplnila a proto jí byla účtována i smluvní pokuta 0,1% z dlužné jistiny za každý den prodlení v celkové výši 1 664 Kč. Žalující strana nabyla pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 11. 2020. Jelikož žalovaná strana dluh řádně neplatila, byla upomínána výzvami, kdy za každou je účtována částka 50 Kč, avšak i tak dluh neuhradila. Žalující strana se proto domáhá úhrady dlužné jistiny, smluvní pokuty, dvou poplatků za upomínání a zákonného úroku z prodlení ode dne 21.11.2020 až do zaplacení. 3. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 4. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.4.2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 5. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 6. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 7. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 8. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 9. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 10. Ze„ smlouvy o úvěru“ bylo zjištěno, že dlužníkovi poskytovatel úvěru poskytuje částku 2 000 Kč a dlužník je povinen vrátit částku 2 000 Kč Smlouva byla sjednána bez úroku či jiného poplatku. Mezi dlužníkem a předchozím věřitelem byla uzavřena nepojmenovaná smlouva (§ 1746 odst. 2 o.z.), ze které byla žalující strana povinna poskytnout žalované straně peněžní prostředky. Žalovaná strana pak byla povinna vrátit žalující straně peněžní prostředky ve sjednané době. 11. V řízení tak bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že částku vrátil, popř. že dluh jinak zanikl. Dlužník nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení neprokázal. 12. Nárok na sjednanou smluvní pokutu nachází zákonnou oporu v § 2048 o.z., § 122 odst. 1 písm. c) z.s.ú. Ujednání o smluvní pokutě nebylo shledáno jako nepřiměřenou smluvní podmínkou (§ 1813 o.z.). 13. Žalující strana se dále domáhala nákladů za upomínky po 50 Kč v celkové výši 100 Kč. V zásadě sjednání poplatku za zaslání upomínky lze připustit (§ 1 odst. 2 o.z.), pokud spotřebitel byl na tento důsledek prodlení předem upozorněn, avšak nelze připustit takový výkon sjednaného práva, jehož cílem ve skutečnosti není dlužníka upomenout a dosáhnout tak uhrazení dluhu, ale naopak navýšení tohoto dluhu o další platby (§ 8 o.z.). Taktomu bylo i v tomto případě, kdy z předložených upomínek je evidentní, že dlužník na žádnou z nich nezareagoval a pouze tak došlo ke zvýšení celkového dluhu. Jestliže dlužník po prvé odeslané upomínce dluh neuhradil, muselo být věřiteli zřejmé, že odeslání dalších upomínek nemůže účinně vést ke splnění funkce upomínky a dochází tak pouze k navyšování dluhu (§ 6 odst. 1 o.z.). Zaslání velkého počtu upomínek v relativně krátké době či marných (neúčelných) upomínek nelze považovat za přiměřené ani účelné. Takovému výkonu práva pak nemohla být přiznána soudní ochrana. Soud proto shledal toliko jen jednu upomínku za přiměřenou a druhou jako nadbytečnou zamítl. 14. Žalovaná strana neprokázala, že dluh splnila řádně a včas, je tudíž v prodlení, a věřiteli vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o.z.). Povinnost platit úrok z prodlení trvá až do zániku dluhu splněním nebo jiným způsobem (k povaze závazku k placení úroků z prodlení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 761/2007, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Úrok z prodlení náleží ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení. 15. Lhůta k plnění byla stanovena zákonná obecná, neboť nebyly zjištěny skutečnosti odůvodňující stanovení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách. 16. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud postupoval dle § 142a o.s.ř., přičemž při tom přihlédl k názoru vyjádřenému v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013 O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť neúspěch žalující strany byl v poměrně nepatrné části. 17. Náhrada nákladů řízení se skládá ze zaplaceného soudního poplatku. Dále k ní patří odměna za zastupování, jelikož byla žalující strana zastoupena advokátem. Odměna byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen AT), podle tarifní hodnoty dle § 8 odst. 1 AT byla určena sazba mimosmluvní odměny. Při určení tarifní hodnoty soud vycházel jen z jistiny. Jednotlivé složky souhrnného poplatku soud posoudil jako příslušenství pohledávky, neboť představují úplatu za poskytnuté peníze. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby byla stanovena dle § 14b AT. Za jeden úkon právní služby zástupci dále náleží paušální částka náhrady hotových výdajů. Paušální částka náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby poskytnutý do podání návrhu činí dle § 14b AT 100 Kč. Zástupce poskytl celkem 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 AT s příslušnou sazbou odměny v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, výzva k plnění). 18. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů z inominátních smluv mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by