22 C 257/2025-21 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal zaplacení 12 005,90 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že s žalovaným uzavřel dne , datum, Účastnickou smlouvu č. , hodnota, . Nedílnou součástí zároveň byly Všeobecné podmínky společnosti , Anonymizováno, -, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, a.s. (dále jen „VPST“) a Ceník tarifů a služeb (dále jen „Ceník“) a obchodní podmínky jednotlivých služeb a tarifů. Na základě Účastnické smlouvy se žalobce zavázal poskytovat žalovanému veřejně dostupné služby elektronických komunikací včetně služeb třetích stran a služeb souvisejících, a žalovaný se zavázal mu za tyto služby řádně platit sjednané ceny ve lhůtě splatnosti uvedené v jednotlivých pravidelných vyúčtováních služeb. Žalovaný řádně neplnil povinnosti z výše uvedených smluvních závazků, když nehradil řádně a včas vystavená vyúčtování. Žalobce tak přistoupil k výpovědi smluv. Žalovaný je v prodlení s úhradou následujících vyúčtování:- Vyúčtování služeb č. , hodnota, , splatné dne 27.4.2024, skládající se z , Anonymizováno, -, Anonymizováno, ve výši 1 696 Kč, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ve výši 38 Kč, , právnická osoba, ve výši 297 Kč,- Vyúčtování služeb č. , hodnota, , splatné dne 27.3.2024, skládající se z , Anonymizováno, -, Anonymizováno, ve výši 4 006,99 Kč, Poplatek , Anonymizováno, -, Anonymizováno, ve výši 6 Kč,- Vyúčtování služeb č. , hodnota, , splatné dne 27.2.2024, skládající se z , Anonymizováno, -, Anonymizováno, ve výši 5 850,91 Kč, Poplatek , Anonymizováno, -, Anonymizováno, ve výši 12 Kč, , právnická osoba, ve výši 99 Kč.2. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 25.04.2025, avšak do dnešního dne nebyly dlužné částky uhrazeny.3. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil skutkový stav shodně tak, jak jej vylíčil žalobce a jak je popsáno shora. Podle účastnické smlouvy se žalobce zavázal poskytovat žalovanému veřejně dostupné služby elektronických komunikací včetně služeb třetích stran a služeb souvisejících, a žalovaný se zavázal mu za tyto služby řádně platit ceny. Žalovaný však své povinnosti porušil, když přestal hradit žalobcem vystavovaná vyúčtování. Žalobce proto od smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k úhradě dlužných částek.5. Po právní stránce soud posoudil věc takto: Podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. g) zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, kdy platební službou je provedení platební transakce poskytovatelem služeb elektronických komunikací, jestliže je souhlas plátce s provedením platební transakce dáván prostřednictvím elektronického komunikačního zařízení. Podle ustanovení § 2 písm. n) zákona č. 127/2005, o elektronických komunikacích, je službou elektronických komunikací služba obvykle poskytovaná za úplatu, která spočívá zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací, včetně telekomunikačních služeb a přenosových služeb v sítích používaných pro rozhlasové a televizní vysílání a v sítích kabelové televize, s výjimkou služeb, které nabízejí obsah prostřednictvím sítí a služeb elektronických komunikací nebo vykonávají redakční dohled nad obsahem přenášeným sítěmi a poskytovaným službami elektronických komunikací; nezahrnuje služby informační společnosti, které nespočívají zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací.6. V posuzovaném případě je zřejmé, že došlo k uzavření smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací, jejíž součástí jsou i všeobecné podmínky a ceník, na které smlouva výslovně odkazuje. Jestliže prostřednictvím sítě elektronických komunikací byly provedeny platební transakce a poskytnuty služby třetích stran, je podle výše uvedeného ustanovení všeobecných podmínek žalovaný povinen uhradit cenu těchto služeb přímo žalobci. Žalovaný však takto řádně nečinil. Protože žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobce, že dlužnou částku za poskytnuté služby nezaplatil, nezbylo soudu než žalobě v plném rozsahu vyhovět.7. Protože žalovaný svoji povinnost k úhradě dlužné částky nesplnil řádně a včas, je v prodlení. Žalobci proto vznikl v souladu s ustanovením § 1970 o. z., ve znění pozdějších předpisů, nárok na úrok z prodlení. Protože žalobce požaduje výši úroků z prodlení v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., je jeho nárok i v této části po právu a soud žalobě i v tomto směru vyhověl.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 615 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 12 005,90 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 500 Kč ve výši 315 Kč.9. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT.10. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř.