1 C 244/2022-106 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 37 779,01 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ původní věřitel“) poskytl žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí úvěru [číslo] ze dne [datum] úvěr ve výši 50 000 Kč s úrokem 17,1 % ročně. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel a původní věřitel přistoupil k zesplatnění úvěru. Dlužnou částku tvoří nesplacený úvěr ve výši 36 984,01 Kč, smluvní úrok z dlužné jistiny ke dni splatnosti ve výši 2 722,94 Kč (tento úrok je výsledný nezaplacený úrok, který žalovaný měl zaplatit v pravidelných měsíčních, anuitních, splátkách), smluvní poplatky ve výši 795 Kč, úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni 16.09.2021 ve výši 29,28 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,25 % p.a. z částky 36 984,01 Kč od 17.09.2021 do zaplacení, smluvní úrok ve výši 17,10 % p.a. z částky 36 984,01 Kč od 17.09.2021 do zaplacení. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel právní předchůdce žalobkyně z údajů poskytnutých žalovaným, žádosti o poskytnutí úvěru, v níž uváděl čistý měsíční příjem 14 000 Kč. Pokud jde o výdaje, bylo počítáno s částkou životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb. a přihlíženo bylo k splátkám existujících závazků. Původní věřitel aktivně vyhledával skutečnosti rozhodné pro posouzení schopnosti žalovaného splácet, když mohl nahlédnout do registrů SOLUS, BRKI, NRKI. Smlouvou o postoupení pohledávek byla pohledávka postoupena žalobkyni. Žalovaný ničeho neuhradil. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně a žalovaného, když žalobkyně se z jednání omluvila a souhlasila s projednáním bez její přítomnosti. Žalovaný se nedostavil, ani se neomluvil. 3. Ze žádosti/smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], všeobecných obchodních podmínek, produktových podmínek, sazebníku, oznámení ze dne 22.7.2020 soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému jako klientovi úvěr s výší 50 000 Kč s úrokem ve výši 17,1 % ročně jako úvěr neúčelový. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit v anuitních splátkách po 1 944,13 Kč včetně měsíční úhrady za pojištění ve výši 159 Kč. V žádosti nepodepsané žalovaným je uvedeno, že je nájemník, je svobodný, zaměstnaný s čistým příjmem 14 000 Kč, celkové náklady domácnosti neuvedeny. Dle vyjádření k procesu úvěruschopnosti původního věřitele, byly dostupné informace kontrolovány v interních a externích databázích, bankovním a nebankovním registru, klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi MVČR. Dle výpisu z úvěrového účtu žalovaný čerpal finanční hotovost dne [datum], kdy mu úvěr byl vyplacen na úvěrový účet, v průběhu trvání úvěrového vztahu mu byly účtovány úroky a pojištění. Z výpisů z účtu a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný ve prospěch pohledávek z úvěru zaplatil 21 998,94 Kč. Dopisem ze dne 22.7.2020 původní věřitel úvěr zesplatnil. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a oznámení o postoupení pohledávky původní věřitel pohledávku postoupil žalobkyni a postoupení oznámil žalovanému. Dopisem ze dne 12.11.2021 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost soudního vymáhání, když výzva byla dle podacího archu podána k poštovní přepravě téhož dne. 4. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v zákoně č. 89/2012 Sb. občanském zákoníku (dále jen„ občanský zákoník“), na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, nebyly však prověřovány příjmy a výdaje předložením dokladů ze strany žalovaného. Úvěruschopnost nebyla prověřena řádně, když původní věřitel se nezabýval výdaji žalovaného a nijak neprověřoval jím tvrzené příjmy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpal. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 50 000 Kč a zaplatil částku 21 998,94 Kč, činí výše bezdůvodného obohacení částku 28 001,06 Kč. Mezi účastníky pak nebyl prokázán spor, pokud jde o termín vrácení finanční částky. Jiné posouzení nároku soudem nemá vliv na