Okresní soud v Lounech 9 C 73/2026-21 – Neplatnost právního jednání

Žalobkyně podala u zdejšího soudu žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 223,74 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % p.a. z částky 10 473,85 Kč od 3. 10. 2025 do zaplacení a částku 508,03 Kč. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalobkyně uzavřela s žalovaným prostřednictvím sítě internet smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 29 200 Kč a na účet žalovaného č. , č. účtu, byla dne 3. 6. 2025 připsána úvěrová částka 10 000 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného byla ze strany žalobkyně smlouva vypovězena a bylo požadováno doplacení dlužných částek. Předmětem žaloby je nesplacená jistina ve výši 10 000 Kč, poplatek za vyplacení úvěru ve výši 199 Kč, úrok v kapitalizované výši 12 749,89 Kč, poplatky za doplňkové služby „Klidné spaní“ a „Presto“ v celkové výši 274,85 Kč a smluvní pokuta v částce 508,03 Kč. Dále pak byl požadován zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % p.a. z částky 10 473,85 Kč od 3. 10. 2025 do zaplacení. Žalobkyně ve svém návrhu dále uvedla, že pokud by soud měl za to, že nárok z úvěrové smlouvy nemá za dostatečně prokázaný, navrhuje, aby byl nárok na zaplacení jistiny úvěru posouzen jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.2. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.3. Po zhodnocení přiložených důkazů bez účasti účastníků řízení dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 3. 6. 2025 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (internetu) smlouvu o úvěru č. , hodnota, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 29 200 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit s úrokem ve výši 1,066 % denně. Z obsahu smlouvy o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalobkyně ověřila totožnost žalovaného prostřednictvím služby , jméno FO, , z čehož byly zjištěny všechny osobní údaje žalovaného a rovněž bylo tímto způsobem ověřeno, že žalovaný je vlastníkem bankovního účtu, na který mu byla zaslána úvěrová částka ve výši 10 000 Kč. Dle dokladu o vyplacení úvěru a zprávy , právnická osoba, . ze dne 28. 4. 2026 má soud za prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal připsáním platby ve výši 10 000 Kč na svůj účet. Z listiny „Prodlení v délce 91 dní“ ze dne 2. 10. 2025 má soud za prokázané, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě vzniklého dluhu a tímto dokladem již ke dni 2. 10. 2025 úvěrovou smlouvu vypověděla a žalovaného opět vyzvala k doplacení dlužné částky. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 1. 2. 2026.4. K tvrzení žalobkyně, že řádně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného soud provedl důkaz pouze předloženým interním výpisem o posouzení úvěruschopnosti s tím, že žádné další podklady k posouzení úvěruschopnosti nebyly k žalobě připojeny. Z předloženého výpisu bylo navíc zjištěno, že žalovaný své příjmy určil částkou 63 000 Kč a své měsíční výdaje na ostatní půjčky částkou 6 000 Kč, výdaje na bydlení částkou 3 000 Kč a ostatní výdaje částkou 6 000 Kč. Skutečnou výši příjmů žalovaného pak měla žalobkyně zjistit ve výši 20 458 Kč z výpisu z účtu žalovaného, který k žalobě rovněž nebyl připojen.5. Pokud pak jde o tvrzení, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného ve veřejně dostupných databází, ISIR, CEE, CRKI a BRKI, tyto skutečnosti nebyly prokázány, neboť žalobkyně k jejich prokázání nepředložila žádné důkazy.6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.7. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).10. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Dle ust. § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Soud vzal za prokázané, že vůle žalovaného a žalobkyně směřovala k uzavření předmětné smlouvy o úvěru, avšak smlouva nebyla sjednána platně. Žalobkyně neunesla břemeno důkazní, že před uzavřením smlouvy dostála svých povinností ve smyslu § 86 ZoSÚ. Z provedeného dokazování nelze dovodit, že žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného s řádnou pečlivostí. Žalobkyně sice prokázala, že se úvěruschopností žalovaného zabývala, avšak z provedeného dokazování nijak nevyplynula celková osobní situace žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, nejsou nijak prokázány výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy, a to výdaje pravidelné, měsíční. Žalobkyně se v tomto smyslu spokojila s údaji žalovaného o jeho měsíčních výdajích v celkové výši 15 000 Kč, s tím, že údajně jeho měsíční příjmy činí 63 000 Kč. Pokud následně žalobkyně zjistila, že skutečné příjmy žalovaného jsou pouze ve výši 20 458 Kč, pak žalovaný o výši svých příjmů zcela zásadním způsobem lhal, což rozhodně nesvědčí o jeho bonitě. A dále pokud žalobkyně vycházela z uvedených výdajů žalovaného, pak musela vycházet ze zcela zjevně nepravdivých údajů, neboť je naprosto vyloučeno, aby veškeré měsíční výdaje žalovaného na bydlení činily pouze částku 3 000 Kč. Za této situace si pak nelze představit jako zodpovědný přístup žalobkyně, poskytnutí úvěru žalovanému, když zjištěné údaje jsou buď lživé nebo naprosto neodpovídající realitě a rovněž pokud jsou jeho skutečné výdaje 15 000 Kč měsíčně a jeho prokázané příjmy 20 458 Kč měsíčně, nelze za tohoto stavu zodpovědně žalovanému poskytnout další úvěr. Z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, zda žalovaný má nějaké další dluhy, splácí pravidelně úvěry, půjčky, leasingy či zda se ji týkají případně nějaké exekuce. Z provedeného dokazování ani nijak nevyplynulo, jaké má žalovaný vyživovací povinnosti, případně v jaké výši. Z žádného důkazu tak není prokázáno, že by se žalobkyně podrobněji zabývala tvrzenými závazky žalovaného, tyto ověřovala a že by se vůbec zabývala jeho skutečnými pravidelnými výdaji. Soud má za to, že nelze při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele vycházet jen z výše jeho příjmů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).14. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že žalobkyně poskytla v daném případě spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 ZoSÚ. Důsledkem nesplnění zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení. Nadto je potřeba zdůraznit, že soud rovněž shledává úvěrovou smlouvu za neplatnou podle § 580 odst. 1 o.z. pro rozpor s dobrými mravy z důvodu sjednaného obchodního úroku ve výši 1,066 % denně, což představuje roční úrok ve výši 389 %. Takováto výše úroku se pak zcela vymyká jak běžné obchodní praxi, tak je současně v přímém rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními, která se vztahují k ochraně spotřebitelů v rámci poskytování spotřebitelských úvěrů. Soud proto uložil žalovanému podle § 2991 a násl. o.z. zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč tedy částku, o kterou se žalovaný bezdůvodně obohatil a současně uložil žalovanému vrátit tuto částku žalobkyni spolu se zákonným úrokem z prodlení, když ve zbývajícím rozsahu byl nucen žalobu zamítnout, a sice ohledně zbývající částky ve výši 13 731,77 Kč (což představuje součet všech ostatních částek kromě jistiny) a souvisejícího zákonného úroku z prodlení z částky, která převyšuje přiznanou jistinu, tj. z 473,85 Kč od 3. 10. 2025 do zaplacení.15. Výrok o nákladech řízení vychází z aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., žalobkyně měla ve věci toliko částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělil tak, že přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 1 187 Kč a uložil žalovanému zaplatit tuto částku do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .16. Výrok IV. o doplacení části soudního poplatku ve výši 237 Kč vychází ze z.č. 549/1991 Sb. s tím, že ve věci nebyl vydán platební rozkaz, za který byl zaplacen soudní poplatek ve výši 950 Kč, čímž vznikla potřeba dovybrat soudní poplatek do plné výše 1 187 Kč.