7 C 188/2020-81 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 153 b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vnikl z titulu dlužné částky ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13. 3. 2006 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO]. Žalobkyně v žalobě uvedla, že žalovaný uzavřel dne 13.03.2006 s právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], Smlouvu o půjčce [číslo] dále jen " Smlouva. Na základě této Smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 24 960 Kč (půjčka ve výši 15 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 9 960 Kč). Půjčka měla být splácena v hotovosti v 52-pravidelných týdenních splátkách po 480 Kč. Úhrady měly být spláceny do rukou osoby uvedené v čl. 13 Smluvních podmínek. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas. Při nesplnění povinnosti uhrazení splátky měl dle čl. 8 Smluvních podmínek původní věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku, a to v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Smlouva zanikla uplynutím doby, na kterou byla sjednána, tedy po uplynutí 52 týdnů od data podpisu, t.j 12. 3. 2007. Žalobkyně od právního předchůdce neobdržela informace o datech a výši jednotlivých úhrad žalovaného na jeho dluh, pouze o celkové výši úhrad tj. 1 500 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem [právnická osoba] [anonymizováno], došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 25. 6. 2015. Hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 23 460 Kč. V souladu s ustanovením čl. 5 Smlouvy bylo plnění žalovaného alokováno nejprve na příslušenství pohledávky (souhrnný poplatek) a následně na jistinu. Postoupená pohledávka se proto skládá z jistiny ve výši: 15 000 Kč a souhrnného poplatku (kapitalizovaného úroku) ve výši 8 460 Kč. Souhrnný poplatek představuje příjem plynoucí původnímu věřiteli z poskytnutí peněžních prostředků žalované, a tedy jeho ekonomická funkce je totožná s funkcí úroků, kteréžto jsou nepochybně příslušenstvím pohledávky, viz ustanovení § 121 odst. 3 z. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku. Souhrnný poplatek je tedy jiným označením pro úroky ve smyslu § 658 odst. 1 z. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, vypočtené ke dni uzavření smlouvy o půjčce. Vzhledem k tomu, že ve Smlouvě, která je právním základem Žalovaného nároku, je příslušenství pohledávky specifikováno pevnou částkou, představuje kapitalizovaný úrok. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24. 8. 2018 mezi přechodným věřitelem spol. [právnická osoba] [anonymizováno] a žalobkyní [název žalobkyně] došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti ke dni 24. 8. 2018 (čl. XV. odst. 15.3. in fine smlouvy). Postoupení pohledávek bylo na základě ujednání smluvních stran účinné k témuž dni, tj. ke dni nabytí účinnosti smlouvy (čl. II. odst. 2.1. a 2.2. smlouvy). Žalovaný byl o změně věřitele informován přípisem ze dne 12. 9. 2018. Ode dne postoupení pohledávky neuhradil žalovaný na svůj dluh ničeho. 3. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den 18. 1. 2021. Žalovanému bylo dne 26. 10. 2020 (desátým dnem od uložení na poště) dle § 49 odst. 4 o. s. ř. do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. 4. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí. 5. V posuzované věci se jedná o spor z titulu dlužné částky ze smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 13. 3. 2006 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně, [právnická osoba], [IČO]. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vnikly z uvedeného titulu. 6. Žalovaný se k jednání, které bylo prvním jednáním ve věci, bez omluvy nedostavil, žalobkyně, jejíž právní zástupce se k jednání dostavil, navrhla prostřednictvím svého zástupce vydání rozsudku pro zmeškání. Na základě tvrzení obsažených v žalobě o skutkových okolnostech sporu je možné rozhodnout v neprospěch žalovaného, neboť právní posouzení těchto skutkových okolností odůvodňuje závěr, že žaloba je opodstatněná a rozsudek pro zmeškání je přípustný. 7. Protože byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, soud vynesl podle ust. § 153b odst. 1 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání. Rozsudkem pro zmeškání soud žalobě zcela vyhověl, když vzal tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná. Z důvodu vydání rozsudku pro zmeškání a v souladu s § 157 odst. 3 o. s. ř., soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl pouze předmět řízení a stručně vyložil důvody vydání rozsudku pro uznání. V souladu s judikaturou NS ČR rozsudek neobsahuje ani právní posouzení (viz např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 5214/2008 ze dne 10. listopadu 2009). 8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 160,14 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1 700 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1