20 C 385/2021-25 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela pojistnou smlouvu [číslo] na dobu neurčitou se čtvrtletní frekvencí splácení pojistného. Žalovaný pojistné ve smlouvě sjednané a splatné dle smlouvy řádně neplatil a k [datum], tj. ke dni ukončení pojištění dluží na pojistném za období od [datum] do [datum] částku [částka] a částku [částka] jako náklady za uplatnění pohledávky. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalobkyni ničeho. Soud se dotázal účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání a poučil oba účastníky, že pokud se ve stanovené lhůtě k tomuto dotazu soudu písemně nevyjádří, bude soud dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemají námitky. Oběma účastníkům byla tato výzva řádně doručena. Ve stanovené lhůtě žádný z účastníků soudu nesdělil, že s tímto postupem nesouhlasí. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud proto rozhodl věc bez nařízení jednání. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní, a to nabídka - pojistná smlouva ze dne [datum], předžalobní upomínka ze dne [datum], ze dne [datum], podací arch ze dne [datum], oznámení o zániku pojištění ze dne [datum], pojistné podmínky žalobkyně a sazebník poplatků, výzva k zaplacení ze dne [datum]. Z těchto všech důkazů bylo jednoznačně zjištěno, že veškerá tvrzení žalobkyně ohledně uzavření a zániku pojistné smlouvy a výše částky představující dlužné pojistné uvedená v žalobě má soud za prokázané. Po právní stránce pak soud vycházel § 2758 a násl. občanského zákoníku. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě v rozsahu dlužného pojistného vyhověl. Pokud jde o částku [částka] – náklady s uplatněním pohledávky, nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, ujednání bylo sjednáno platně. Nelze přehlédnout, že tento poplatek nebyl ujednán nikoliv přímo pojistné smlouvě ze dne [datum], ale v listinách přídatných, a to a sazebníku a obchodních podmínkách, na kterých není připojen podpise žalovaného. Z pojistné smlouvy vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci – poplatek za předčasné ukončení smlouvy zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis a jíž za smlouvu považuje), v daném případě pojistné smlouvě. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci za předčasné ukončení smlouvy, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci – poplatku za odeslání upomínky uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku). V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ. Z těchto důvodů proto soudu nezbylo než žalobu v rozsahu představující poplatek za předčasné ukončení smlouvy ve výši [částka] zamítnout. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí III.ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení. Protože žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přiznal jí soud vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], z nákladů právního zastoupení za 3 úkony právní služby á [částka] dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., 3x režijní paušál á [částka] dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., (za přípravu a převzetí, za podání žaloby, výzvu k plnění), a dále 21% DPH dle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši [částka], celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku [částka]. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č.j. 17Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku [částka], a to z titulu porušení smluv na pojistný produkt. Lhůtu ke splnění rozsudkem