20 C 65/2022-34 — Okresní soud v Litoměřicích

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] spolu s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný měl jako držitel televizního přijímače zákonnou povinnost přihlásit se do příslušné evidence, což také splnil dne [datum]. Současně s povinností přihlásit se vznikla žalovanému povinnost platit televizní poplatek ve výši stanovené zákonem. Řádně však nezaplatil poplatek za měsíce leden, duben a červenec roku 2021 ve výši [částka] ve výši [anonymizována dvě slova] a ve výši [částka], takže součet dlužných poplatků činí [částka]. Svou povinnost žalovaný nesplnil ani v dodatečné lhůtě, poté, co byla o zaplacení poplatku upomenuta. <b>K jednání, které se ve věci konalo dne [datum], se žalobkyně nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně; vycházel přitom z obsahu spisu.</b> Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy, a to doručenka, potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků ze dne [datum] České pošty, a.s., předžalobní upomínka ze dne [datum], výpis z účtu [bankovní účet] za 1/ 2021, za 4/ 2021 a za 7/ 2021, doklad SIPO na jméno [příjmení] [jméno] za duben 2021 a za červenec 2021. Z těchto všech důkazů bylo jednoznačně zjištěno, že veškeré skutečnosti ohledně povinnosti platit televizní poplatek a výše dlužné částky v žalobě tvrzené má soud za prokázané. Po právní stránce pak soud vycházel z § 2 a násl. zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů. Žalovanému se ani přes poučení dle § 118 a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo prokázat, že se v souladu s ustanovením § 8 odst. 8 zákona č. 485/2005 Sb. z evidence poplatníků televizního poplatku odhlásil nebo že televizní poplatek za předmětné období řádně uhradil. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě zcela vyhověl. <i>Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.</i> <i>Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.</i> Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, má tak dle ust. § 142 odst.1 a podle § 146 odst. 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Co se týče účelně vynaložených nákladů řízení, vyšel soud z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 3344/12, kde Ústavní soud judikoval, že podle názoru Ústavního soudu lze učinit závěr, že Česká televize je v převážné míře financována z televizních poplatků. Tyto (společně s rozhlasovým poplatkem) jsou nyní stanoveny zákonem č. 348/2005 Sb., a to včetně určení jejich základu i výše, vymezení předmětu poplatků, definování poplatníka, vymezení osvobození od placení poplatků, určení způsobu placení poplatků a případné přirážky k nim atp. Podstatou poplatku je majetkový transfer (jehož podmínky jsou stanoveny formou zákona – srovnej v podstatě všechny právní předpisy citované shora) upínající se k zařízení schopnému reprodukovat televizní vysílání. Poplatníkem televizního poplatku je vlastník, držitel nebo uživatel takového zařízení a poplatek hradí České televizi jako provozovateli televizního vysílání; je přitom lhostejno, zda-li poplatník hradí poplatek například převodem ze svého bankovního účtu nebo zda za něj technicky vlastní transfer poplatku provádí poplatníkem pověřený subjekt. Pro stručnost budiž přijato (či přesněji řečeno převzato) rovněž východisko, že forma společenského uspořádání označovaného jako stát (dnešní demokratický právní stát z toho nevyjímaje) se vyvinula (zjednodušeně řečeno) proto, aby pomohla jednotlivci realizovat sféru jeho vlastní autonomie – svobody. Zvláště z ekonomického hlediska nutno také akcentovat, že bez existence státu by nemohly být realizovány mnohé činnosti člověka, jež vyžadují značné úsilí; takové úsilí, které jednotlivec může vynaložit jen s neúměrně velkými obtížemi nebo je není schopen vyvinout vůbec. V kontextu právě posuzované věci pak lze podle Ústavního soudu soudit, že existence České televize je konkrétním beneficiem (jedním z mnoha) společnosti uspořádané ve stát. Česká televize však z důvodů své nezávislosti není součástí státní moci, ale stát pro její fungování vytváří podmínky – ve formě zákonných záruk – a to dokonce takovým způsobem, že i sama státní moc může být (a je) předmětem kritické reflexe v rámci činnosti České televize. Není přitom třeba – podle Ústavního soudu – jakkoliv hlouběji zdůvodňovat, že postavení České televize (respektive Českého rozhlasu) je z hledisek výše naznačených, ve srovnání s ostatními subjekty působícími v mediálním prostoru, značně odlišné. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud usuzuje, že při zvažování aplikace hledisek plynoucích z judikatury Ústavního soudu, jež se vztahuje k reflexi některých ústavněprávních aspektů právního zastoupení státu, není přiléhavé – jako dominantní kritérium – akcentovat skutečnost, že Česká televize je nezávislá na státním rozpočtu, že hospodaří s vlastním majetkem a že stát neodpovídá za její závazky. Svědčí proto – podle názoru I. senátu Ústavního soudu – jak povaha samotného televizního poplatku, tak i postavení České televize jako takové. První senát Ústavního soudu se ztotožňuje se závěrem obsaženým v usnesení sp. zn. II. ÚS 2104/12, že činnost České televize jistě není výkonem veřejné moci. Nicméně, na poli svého působení se těší výsadnímu postavení (k čemuž má vytvořené specifické podmínky) a lze tak na ni v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama (srovnej k tomu přiměřeně závěry odstavce 24 shora citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09). Soud proto dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené, s ohledem na to, že se jedná o skutkově i právně jednoduchou věc, a s ohledem na závěry Ústavního soudu, citované shora, má soud za to, že v daném případě není důvod, aby žalobkyně výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášela na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Soud proto na základě výše uvedených skutečností přiznal žalobkyni pouze náhradu nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši poplatku [částka] a 2 x paušální náhradu [anonymizováno] Kč za předžalobní upomínku, žalobu (návrh na vydání EPRU) dle § 1 a 2 vyhl. č. 254/2015 Sb. Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku [částka]. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.