19 C 140/2021-123 — Okresní soud v Litoměřicích

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále také jako„ okresní soud“ nebo„ soud prvního stupně“) určil, že vlastníkem nemovitosti, pozemkové parcely [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, k. ú. [obec], je žalobkyně (pozn.: v době rozhodnutí [celé jméno žalobkyně], [datum narození], naposledy bytem [adresa]), a žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 25 400 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně původní žalobkyně. Po skutkové stránce okresní soud zjistil, že v katastru nemovitostí je pro obec Hrobce, kat. území [obec], na listu vlastnictví [číslo] pro původní žalobkyni zapsáno vlastnické právo k pozemku parc. č. st. 31 o výměře 686 m2, jejíž součástí je stavba: [obec], [adresa], rod. dům a parc. [číslo] o výměře 723 m2 (zahrada). Tyto nemovitosti původní žalobkyně nabyla na základě kupní smlouvy ze dne [datum] od prodávajícího [celé jméno svědka] – kupujícími (do podílového spoluvlastnictví) byla původní žalobkyně a Ing. [jméno] [příjmení]. Do výlučného vlastnictví nemovitosti původní žalobkyně nabyla na základě dohody o vypořádání spoluvlastnictví ze dne [datum]. Na listu vlastnictví [číslo] je pro žalovanou zapsáno vlastnictví k pozemku parc. č. st. 61 o výměře 868 m2, jejíž součástí je stavba: [obec], [adresa], rod. dům, parc. [číslo] o výměře 216 m2, parc. [číslo]. Uvedené nemovitosti původní žalobkyně nabyla do vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne [datum]. Před [celé jméno svědka] nemovitosti vlastnila a fakticky užívala jeho matka, na hranicích pozemku byla situována velká zeď, na zahradě (parc. [číslo]) žádné stavební úpravy s matkou neprováděli, a nemovitosti prodali původní žalobkyni v hranicích tak, jak je sami užívali. Po celou dobu, co nemovitosti vlastnila a užívala jeho matka, nevznikly žádné spory či pochyby o tom, že by byla užívána cizí parcela. Spornou pozemkovou parcelu [číslo] v k. ú. [obec] původní žalobkyně fakticky užívá od roku 1994, sporná parcela není přístupná z obecního pozemku, resp. vstup na spornou parcelu je podmíněn vstupem na parcelu cizího vlastníka. [příjmení] parcely [číslo] původní žalobkyně uklízí a stará se o ně, původně byl pozemek parc. [číslo] včetně sporného pozemku, zanedbaný, původní žalobkyně pozemky zkultivovala, prořezala. [příjmení] parcela [číslo] navazuje na parcelu [číslo] mezi oběma parcelami se nenachází žádná umělá ani přirozená hranice, opticky je parcela [číslo] integrální součástí celé zahrady, kdy charakter a údržba obou pozemků (parc. [číslo] parc. [číslo]) je shodná. Celá zahrada je ohraničena plotem, přičemž pravá zadní hranice parc. [číslo] je tvořena vysokou kamennou zdí. Žalovaná nemovitosti v k. ú. [obec], včetně sporné parcely, vlastní od roku 2013, kdy jí nemovitosti daroval bratr. V obci [obec] fakticky nebydlí a pozemky (zapsané na [list vlastnictví], k. ú. [obec]) užívá od roku 2013 pouze rekreačně. V letech 2001 – 2007 bydlela v [obec] a od roku 2007 bydlí v obci [obec], o sporné parcele s původní žalobkyní v minulosti nikdy nekomunikovala, spor o parcelu vznikl až v roce 2019 na základě šetření katastrálního úřadu. Právně se okresní soud nejprve zabýval naléhavým právním zájmem na určovací žalobě se závěrem, že není-li původní žalobkyně, která o sobě tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí, v katastru zapsán jako vlastník, naléhavý právní zájem je dán (zde poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4593/2010). Věc dále posuzoval podle § 134 odst. 1, 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (ve znění do [datum]) a uzavřel, že původní žalobkyně byla od počátku, od roku 1994, v dobré víře o tom, že nemovitosti, včetně sporného pozemku – pozemkové parcely [číslo] v k. ú. [obec] – jsou jejím vlastnictvím. Původní žalobkyně byla oprávněným držitelem a vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla na základě vydržení po uplynutí 10 let, se započtením dobré víry a oprávněné držby právního předchůdce původní žalobkyně, tedy v roce 2001 ([celé jméno svědka] vlastnil dotčené nemovitosti od roku 1991). Při zkoumání dobré víry původní žalobkyně okresní soud považoval za podstatné, že sporná parcela je integrální součástí zahrady (parc. [číslo]), kterou původní žalobkyně užívá, zahrada (parc. [číslo] + parc. [číslo]), je od pozemků cizích vlastníků ohraničena plotem a tvoří tak se zahradou ohraničený souvislý funkční celek. Přístup na pozemek parc. [číslo] není možný z veřejně přístupného pozemku, ale přes pozemky cizích vlastníků. [obec] předmětné zahrady se od roku 1991 neměnily a v tomto rozsahu zahradu užívá i původní žalobkyně, která se o ně stará. Dále zvážil, že se žalovaná o předmětnou parcelu nezajímala, s původní žalobkyní ohledně sporné parcely v minulosti nekomunikovala, až do roku 2019, kdy na základě šetření katastrálního úřadu bylo zjištěno, že původní žalobkyně užívá cizí pozemek. Dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je porovnání výměry koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50 % výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). V daném případě výměra drženého pozemku dosahuje 15,3 % výměry skutečně koupeného pozemku. Okresní soud rovněž zohlednil, že u pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru, než u pozemku tvaru nepravidelného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4663/2010), přičemž v tomto případě se jedná o pozemky spíše nepravidelného tvaru. Pokud jde o důkazní návrhy, okresní soud zamítl návrh na provedení účastnického výslechu z důvodu zdravotního stavu a nesouhlasu původní žalobkyně, jakož i pro nadbytečnost, když se ve věci relevantní skutečnosti podařilo prokázat jinými důkazními prostředky. O nákladech řízení rozhodl s ohledem na procesní úspěch žalující strany podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 2. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkala, že neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkaz navržený žalovanou v podobě výslechu původní žalobkyně a požadovala, aby byla vyslechnuta svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Rovněž se dovolávala dobrých mravů. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Dne [datum], v průběhu odvolacího řízení, původní žalobkyně zemřela, pozůstalostní řízení probíhalo u okresního soudu pod sp. zn. 35 D 979/2022 a bylo skončeno usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 35 D 979/2022-47, kterým bylo potvrzeno nabytí majetku zůstavitelky jedinou dědičkou. Usnesením odvolacího soudu ze dne [datum] bylo rozhodnuto, že v řízení bude na straně žalobkyně pokračováno s Mgr. [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa]. 4. Žalobkyně (Mgr. [jméno] [příjmení]) navrhla v odvolacím řízení změnu žaloby v tom smyslu, že se určuje, že vlastníkem nemovitosti, pozemkové parcely [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, k. ú. [obec], byla ke dni svého úmrtí dne [datum] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], naposledy bytem [adresa], se připouští. 5. Z ustanovení § 211 o.s.ř. (s přihlédnutím k § 216 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o. s. ř. o změně žaloby. Odvolací soud je však v tomto směru omezen (a to ustanovením § 216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2778/2009, ze dne 15. 7. 2010). 6. Vzhledem k tomu, že výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (změnou žaloby nebyl uplatněn nový nárok), odvolací soud rozhodl při jednání usnesením ze dne [datum] o připuštění změny žaloby. 7. K odvolání se žalobkyně vyjádřila v rámci ústního jednání před odvolacím soudem tak, že žalovaná v odvolání pouze opakuje to, co již proběhlo před soudem prvního stupně. Žalovaná v řízení před okresním soudem pouze setrvávala na výslechu původní žalobkyně, byť žalované bylo okresním soudem dostatečně zdůvodněno, proč tento výslech nebude proveden. Návrh na výslech svědkyně [příjmení] [příjmení] považovala za nepřípustný, neboť o svědkyni žalovaná věděla již před soudem prvního stupně a není lepšího důkazu, než výslech původního vlastníka – prodávajícího Ing. [celé jméno svědka]. Ten před soudem prvního stupně potvrdil, že pozemky (hranice) vypadaly v době prodeje původní žalobkyni shodně jako v době nabytí od své matky v roce 1991 Okresní soud podle žalobkyně tak dostatečně zjistil skutkový stav. Navrhovala, aby odvolací soud rozhodl ve smyslu změny žaloby a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 8. Krajský soud, jako soud odvolací, po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu op