19 C 146/2022-49 — Okresní soud v Litoměřicích

1. V záhlaví označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni 18 067,42 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od [datum] do zaplacení, to vše ve splátkách ve výši 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje prvním celým měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.), žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala zaplacení dalších 43 546 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z částky 24 950,80 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 492,26 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 883,38 Kč, zamítl (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaným byla s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba] dne [datum] uzavřena smlouva o zápůjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí peněžité částky ve výši 30 000 Kč. [příjmení] bylo rovněž to, že na vrácení poskytnutých prostředků žalovaný zaplatil 11 932,58 Kč Okresní soud konstatoval, že žalobkyně je jako poskytovatelka úvěru povinna před uzavřením smlouvy tvrzení žadatele o úvěr, resp. zápůjčku, náležitě prověřovat. Pokud od žadatele o zápůjčku nevyžaduje doložit tvrzení o jeho bonitě, nepostupuje v souladu s ustanovením § 86 odst. 1, odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, dále jen„ ZSÚ“, a tedy neposuzuje úvěruschopnost žadatele s odbornou péčí. Okresní soud v té souvislosti detailně rozvedl, co vše v sobě náležité posouzení úvěruschopnosti zahrnuje. Povinnost stanovená spotřebiteli § 86 a následujícími ZSÚ neznamená, že se důkazní břemeno správnosti zjištěných údajů přesouvá na spotřebitele, či že je poskytovatel úvěru zbaven povinnosti jednat s odbornou péčí. Informace od spotřebitele je tak třeba vyhodnotit a důkladně prověřit. Okresní soud v té souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, z nějž vyplývá mj., že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena příslušnými doklady. 3. Okresní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí posuzovala. Jako důkaz k prokázání takové skutečnosti označila pouze tzv.„ kartu spotřebitele“. O té je soudu prvého stupně z úřední činnosti známo, že je vyplněným tiskopisem, který„ nemá větší důkazní váhu“, neboť údaje v ní uvedené nejsou již dále verifikovány. Výše příjmů žalovaného nebyla zkoumána vyžádáním pracovní smlouvy, daňového přiznání, výplatnice či výpisů z účtu, příp. dalších objektivních důkazů. Nebylo rovněž tvrzeno ani doloženo, zda byly zkoumány výdaje žalovaného spočívající v nákladech na bydlení, dopravu, telefon apod. Žalobkyně tak neunesla ve vztahu k prokázání toho, zda řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, břemeno tvrzení ani břemeno důkazní. Za dané situace posoudil okresní soud smlouvu o zápůjčce podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v účinném znění, dále jen „o. z.“, jako absolutně neplatnou, neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přičemž doplnil, že v souladu s judikaturou Soudního dvora EU je třeba skutečnost, zda byla úvěruschopnost řádně posouzena, zkoumat z úřední povinnosti, nikoliv jen k námitce spotřebitele. 4. K plnění mezi stranami tak podle závěru okresního soudu došlo na základě neplatné smlouvy o zápůjčce, kde bylo proti poskytnuté částce 30 000 Kč vráceno 11 932,58 Kč. Z uvedeného vyplývá, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil o 18 067,42 Kč, kteroužto soud žalobkyni přiznal, a to spolu se zákonným úrokem z prodlení požadovaným v žalobě – od [datum] do zaplacení. Ve zbývajících nárocích byla žaloba, v důsledku neplatnosti smlouvy o zápůjčce, zamítnuta. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění, dále jen„ o. s. ř.“, na základě té skutečnosti, že převážně úspěšnému žalovanému v řízení žádné nevznikly. Lhůtu k plnění uložené povinnosti stanovil okresní soud s odkazem na ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. v přiměřených splátkách. 5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž jej napadla toliko v jeho zamítavém výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., domáhajíc se v tomto rozsahu jeho změny tak, že bude žalobě vyhověno i v okresním soudem zamítnutém rozsahu, eventuelně se domáhala, aby byl rozsudek okresního soudu v tomto rozsahu zrušen a věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Pokud jde o věc samu, žalobkyně namítala, že k prokázání toho, že úvěruschopnost zkoumala, označila právě zákaznickou kartu. [jméno] neměla k dispozici při jednání, což však přičítala nedostatečné přípravě soudu prvého stupně na jednání – žalobkyně nevěděla, že okresní soud bude mít zkoumání úvěruschopnosti za neprokázané – a v takové situaci jí pak měla být poskytnuta dodatečná lhůta k předložení uvedeného důkazu. Uvedla dále, že nebylo možno odmítnout důkaz, který měl sloužit k prokázání tvrzené skutečnosti, a následně žalobu zamítnout právě pro neunesení důkazního břemene k takové skutečnosti se vztahující. Žalobkyní označený důkaz k prokázání dostatečného zkoumání úvěruschopnosti směřoval, a nejednalo se proto o důkaz, který by mohl být odmítnut, ať již pro nedostatek relevance, pro nemožnost prokázat, resp. vyvrátit, jím tvrzenou skutečnost či pro nadbytečnost. Závěr o bezpředmětnosti důkazu zákaznickou kartou nebyl podle žalobkyně okresním soudem dostatečně odůvodněn, a to zejména v situaci, kdy je žalobkyni vytýkáno, že neunesla důkazní břemeno. Uvedené platí rovněž ve vztahu k výslechu svědka – obchodního zástupce právní předchůdkyně žalobkyně. Tato osoba zákaznickou kartu vyplňovala, od žalovaného získala informace, tyto následně ověřovala a posléze uzavřela smlouvu. Žalobkyně doplnila, že úvěruschopnost je v každém jednotlivém případě třeba posuzovat individuálně, okresní soud v dané věci nedostatečně zohlednil konkrétní okolnosti případu. Jednalo se o krátkodobý úvěr s nízkou nominální hodnotou poskytovaný nebankovní společností. Před poskytnutím úvěru byla vázaným zástupcem právní předchůdkyně žalobkyně disponujícím znalostmi a dovednostmi nezbytnými pro sjednání spotřebitelského úvěru podepsána žádost o spotřebitelský úvěr (zákaznická karta), při tom byly ověřeny příjmy žalovaného ze zaměstnání, a to prostřednictvím výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně dále v odvolání odkázala na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3226/18 ze dne [datum] a sp. zn. I. ÚS 1543/21 ze dne [datum]. Dále se dovolávala závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, podle nichž požadavky na poskytovatele úvěrů nesmí být nereálné, přičemž se připouští, aby ke stanovení výdajů byla použita státem stanovená částka životního minima a aby další životní náklady byly racionálně odhadnuty. K těmto závěrům se přihlásil též Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 16 C 247/2019, který uvedl, že není třeba ověřovat všechny výdaje žadatele, nejsou-li zjevně nereálné. Žalobkyně z toho dovozuje, že její právní předchůdkyně s odbornou péčí postupovala a úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Žalobkyně se domnívá, že na ni povinnost uvádět správné údaje není přenesena beze zbytku, jakkoliv se princip spolehnutí se na údaje druhé smluvní strany u spotřebitelských vztahů uplatní jen omezeně. Povinnosti ověření pak nepodléhají mandatorní výdaje. Smyslem ověření úvěruschopnosti je, aby žadatel úvěr splatil, nedostal se do existenčních potíží, případně do úpadku a je na žadateli, aby za situace, kdy je schopen úvěr řádně splácet při omezení svých nemandatorních výdajů, se svými financemi zodpovědně hospodařil a úvěr splácel. 7. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 8. K projednání odvolání odvolací soud nařídil jednání, k němuž se řádně a včas předvolaný žalovaný nedostavil, aniž svou neúčast omluvil. Odvolací soud proto za použití § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje při tom z obsahu spisu a z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a 212a o. s. ř., přičemž dospěl k níže uvedenému závěru. 9. Výrok I. odvoláním žalobkyně nenapadený nebyl předmětem odvolání ani přezkumu odvolacího soudu a nabyl již samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.). 10. Odvolací soud shledává opodstatněnou námitku odvolatelky, podle níž okresní soud nebyl oprávněn zamítnout důkazní návrh, který měl sloužit k prokázání toho, že řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a to zejména v situaci, kdy posléze žalobu zamítl právě pro neunesení důkazního břemene vztahující se k tomu, jakým způsobem byla úvěruschopnost žalovaného právní p