15 C 42/2022-31 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky. Žalobce uzavřel se žalovaným dne 19. 9. 2016 smlouvu o poskytnutí zápůjčky [číslo] (dále jen " Smlouva). V souladu se Smlouvou poskytl žalobce žalované finanční prostředky ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se v čl. 1 Smlouvy zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit nejpozději dne 19. 10. 2016. Spolu s jistinou zápůjčky se žalovaný v článku 1.1. ve spojení s článkem 2.2. Smlouvy zavázal uhradit žalobci ke shodnému datu dne 19. 10. 2016 poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 495 Kč. Přes opakované výzvy tak však neučinil a do dnešního dne žalobci neuhradil ničeho. Žalobce následně žalovaného marně vyzval k úhradě pohledávky upomínkou ze dne 20. 10. 2016, druhou upomínkou ze dne 28. 10. 2016 a následně i třetí upomínkou ze dne 7. 11. 2016. V souladu s článkem 4.4. Smlouvy tak má žalobce nárok na účastníky sjednaný poplatek za zaslání první upomínky ve výši 1 000 Kč, za zaslání druhé upomínky ve výši 1 250 Kč a třetí upomínky ve výši 1 500 Kč. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou pohledávky požaduje žalobce dále úhradu jednorázového poplatku za mimosoudní řešení pohledávky ve výši 1 000 Kč dle ustanovení článku 4.6. Smlouvy. Žalovaný se smluvně zavázal vrátit žalobci zapůjčené finanční prostředky ve výši 1 500 Kč spolu se sjednaným poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 495 Kč, a to nejpozději dne 19. 10. 2016. S ohledem na skutečnost, že tak neučinil, vznikl žalobci nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné částky ode dne následujícího po marném uplynutí data splatnosti - tj. ode dne 20. 10. 2016 do zaplacení. Žalobce žalovaného vyzval prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne 16. 10. 2017. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Z provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Žalobce uzavřel se žalovaným dne 19. 9. 2016 smlouvu o poskytnutí zápůjčky [číslo]. V souladu se Smlouvou poskytl žalobce žalované finanční prostředky ve výši 1 500 Kč. Žalovaný se v čl. 1 Smlouvy zavázal poskytnuté finanční prostředky žalobci vrátit nejpozději dne 19. 10. 2016. Spolu s jistinou zápůjčky se žalovaný v článku 1.1. ve spojení s článkem 2.2. Smlouvy zavázal uhradit žalobci ke shodnému datu dne 19. 10. 2016 poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 495 Kč. Žalobce následně žalovaného marně vyzval k úhradě pohledávky upomínkou ze dne 20. 10. 2016, druhou upomínkou ze dne 28. 10. 2016 a následně i třetí upomínkou ze dne 7. 11. 2016. Žalobce žalovaného vyzval prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě pohledávky předžalobní výzvou ze dne 16. 10. 2017. Na svůj dluh ničeho neuhradil. 4. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zápůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 5. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 6. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 1968 o. z. dlužník který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 11. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 9 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti. 12. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 13. S ohledem na shora uvedené soud posoudil předmětnou smlouvu o půjčce, resp. spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně svá tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného řádně nedoložila. Z předložených příjmů nelze dojít k závěru, že žalovaný byl schopen svůj dluh splácet. Žalovanému jako spotřebiteli byl spotřebitelský úvěr poskytnut, aniž by byly řádně zkoumány jeho příjmy i výdaje. Právní předchůdce žalobkyně tak s odbornou péčí neposoudil úvěruschopnost žalovaného, zda je schopný spotřebitelský úvěr splácet. Z výše citovaného ustanovení ZoSÚ vyplývá, že poskytovatel spotřebitelského úvěru je vždy povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele poskytnuté peněžní prostředky splácet, k tomu je povinen získat od spotřebitele dostatečné informace, případně nahlédnout do příslušných databází. Až v případě, že s odbornou péčí posoudí, že spotřebitel bude schopen zapůjčené prostředky vrátit, úvěr poskytne, v opačném případě je smlouva neplatná, a to absolutně. 14. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného zapůjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny jako např. rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost. 15. Jak již bylo výše konstatováno, dotčené smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou s ohledem na skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila podmínky § 86 ZoSÚ, absolutně neplatné. Faktem ovšem je, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 1 500 Kč, které jí žalovaná v plném rozsahu nevrátila. Žalovaný se tak na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinna plnění v rozsahu bezdůvodného obohacení, tj. částky 1 500 Kč, vrátit (výrok I.). 16. Soud proto žalobě co do žalobkyní požadované částky jistiny s odkazem na § 2991 o. z. vyhověl. Žalobě ale soud nevyhověl v ostatníc