9 C 375/2022-17 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným zdejšímu soudu dne 25. 8. 2022 domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa], na kterých se žalovaný zaregistroval a odeslal žádost o zápůjčku. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila správnost kontaktu na žalovaného a prověřila schopnost žalovaného splácet zápůjčku. Smlouva byla poté uzavřena prostřednictvím uživatelského účtu žalovaného na uvedených webových stránkách. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě uzavřené smlouvy převedla dne 21. 12. 2021 na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 6 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal tuto částku a poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 900 Kč právní předchůdkyni vrátit do 26. 1. 2022. Žalovaný neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2022 na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno společně s předžalobní výzvou k zaplacení žalované pohledávky zaslané mu dne 17. 3. 2022 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění: 4. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce [číslo] včetně jejího dodatku, na základě které poskytla žalovanému dne 21. 12. 2021 na účet č. [bankovní účet] peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně tuto částku a zaplatit jí poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 900 Kč do 26. 1. 2022. Žalovaný nerozporoval tvrzení žalobkyně, že ve lhůtě splatnosti a ani poté neuhradil na svůj dluh ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 3. 2022 uzavřenou na podkladě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno a zároveň byl žalovaný právním zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Oba dopisy byly žalovanému zaslány dne 17. 3. 2022 na adresu uvedenou žalovaným ve smlouvy o zápůjčce. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. 5. Přípisem zdejšího soudu ze dne 26. 9. 2022 byla žalobkyně vyzvána, aby do 7 dní od doručení přípisu prokázala, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně v uvedené lhůtě svá tvrzení ničím nedoložila. 6. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 7. Věc byla soudem posuzována dle § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), přičemž dle § 2390 uvedeného zákona přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. <i>8. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.</i> <i>9. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.</i> <i>10. Dle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. <i>12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.</i> <i>13. Dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle § 1969 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení, věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> 14. Pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným byla postoupena dle § 1879 a násl. o. z. na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno, a žalobkyně je tak aktivně legitimována nárokovat si svou pohledávku. 15. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Jeho ustanovení § 87 pak sankcionuje porušení povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (či zápůjčku) sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (shodně např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2017, č. j. 23Co 365/2017-53), přičemž k absolutní neplatnosti je soud s odkazem na § 588 o. z. povinen přihlížet z úřední povinnosti. V případě absolutní neplatnosti právního jednání pak nepřichází vůbec v úvahu moderace soudem, na rozdíl od případů relativní neplatnosti. 16. Stejně tak v rozhodnutí pod sp. zn. III ÚS 4129/18 Ústavní soud ČR judikoval, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy…. Naopak obecné soudy … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 17. Soud nemá za prokázané, že by žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně měla postupovat podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, který ukládá povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě mimo jiné nezbytných a hlavně spolehlivých informací získaných od spotřebitele, a pakliže by to nestačilo, pak i z jiných zdrojů. Žalobkyně tudíž měla postupovat podle § 84 odst. 1 ZoSÚ a vyžádat si od žalovaného příslušné doklady, na základě kterých by si příjmy a výdaje žalovaného verifikovala. Toto zjevně žalobkyně neučinila a při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vyšla ze závěru, že volné zdroje žalovaného jsou dostatečné. 18. Soud tedy s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným je dle § 87 odst. 1 věty prvé ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně v rozporu s § 86