21 C 236/2022-77 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud rozhodl, že rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] (dále jen„ rozhodnutí o rozkladu“), kterým byl zamítnut rozklad a potvrzen výrok II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] vyř. - [příjmení] se nahrazuje tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částku ve výši 245 Kč a náhradu nákladů správního řízení ve výši 200 Kč za zaplacený správní poplatek. Současně žádala o přiznání náhrady nákladů řízení. Návrh odůvodnila tak, že s účastníkem v postavení spotřebitele uzavřela dne [datum] smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo] (dále jako„ smlouva“), na jejímž základě účastníkovi poskytovala připojení k síti internet a související služby. Účastník ale nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby, a žalobkyně proto přistoupila k jednostrannému ukončení smlouvy. Podle odstavce f) smlouvy byla žalobkyně oprávněna nárokovat si v souladu s § 63 odst. 1 písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, úhradu za předčasné ukončení smlouvy („ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy“), kterou žalobkyně vyčíslila na 245 Kč s příslušenstvím. Nároků ze smlouvy se žalobkyně domáhala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen„ ČTÚ“), odboru pro severomoravskou oblast, který svým rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] vyř. – [příjmení] (dále jen„ rozhodnutí ČTÚ“) v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se rozkladem ze dne [datum] domáhala zrušení výroků II. a III. rozhodnutí ČTÚ a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu rozhodla předsedkyně Rady ČTÚ rozhodnutím o rozkladu tak, že se rozklad zamítá a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedla, že žalobkyni nevznikl nárok na úhradu za předčasné ukončení smlouvy, neboť nedošlo k naplnění podmínek, na základě kterých lze úhradu účtovat, a byť se nejedná o smluvní pokutu, svojí povahou a důležitostí se jí blíží, a proto je nutné na věc aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum]. Část jednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je totiž obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání (podmínky podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě) je obsažena v jiném dokumentu (ve všeobecných obchodních podmínkách), a to na několika místech, takže snadno unikne pozornosti průměrného spotřebitele, kterým je účastník. Ujednání je tak pro spotřebitele nepřehledné, nedostatečné a nepředvídatelné. Podle žalobkyně je rozhodnutí o rozkladu založeno na nesprávném právním posouzení, neboť právní normy, které na věc dopadají, byly nesprávně vyloženy, což vedlo k nesprávnému výroku ve věci samé. [příjmení] nárok na úhradu částky 245 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy byl ve smlouvě mezi žalobkyní a účastníkem sjednán řádně, platně a účinně. Ujednání odstavce f) smlouvy nelze považovat za překvapivé ani nepřiměřené, neboť bylo ve všech podstatných ohledech sjednáno v samotné smlouvě, a nikoliv pouze ve všeobecných obchodních podmínkách. Vymezení výrazu„ ukončení smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ ve všeobecných obchodních podmínkách nemůže zakládat překvapivost daného ujednání, neboť představuje jen ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Žalovaný měl také možnost se s všeobecnými obchodními podmínkami seznámit stejně jako s textem smlouvy samotné a stejně jako smlouvu je i podepsal. V žádném z relevantních dokumentů (smlouva a všeobecné obchodní podmínky) nejsou rozhodná ustanovení uvedena malým či jinak odlišně vyvedeným písmem ani jinak skryta. Vymezení výrazu„ ukončení Smlouvy z důvodu na straně zákazníka“ je navíc navázáno na zákonné ustanovení o možnosti ukončení smlouvy dle § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Ukončení smlouvy z tohoto důvodu je navíc notorietou, kterou je možné v obdobných smluvních vztazích předvídat, neboť přímo souvisí s jejich základním pojmovým znakem, tedy s povinností platit cenu. Účastník nemohl být legitimně překvapen tím, že když soustavně neplatil sjednanou cenu, žalobkyně s ním uzavřenou smlouvu ukončila. Produktivním a přiléhavým není ani zpochybňování skutečnosti, že takové ukončení smlouvy bylo zapříčiněno důvody na straně účastníka, jmenovitě soustavným neplacením ceny. Předsedkyně Rady ČTÚ v rozhodnutí o rozkladu a i ČTÚ samotný v prvostupňovém rozhodnutí pochybily, jestliže zákon a dostupnou judikaturu Ústavního soudu vyložily mechanicky a formalisticky tak, že žádná část nároku na úhradu za předčasné ukončení smlouvy – ani technické definice souvisejících pojmů – nesmí být uvedena v obchodních podmínkách, respektive že taková dependence automaticky znamená překvapivost a nepoctivost či nepřiměřenost takového ujednání. V tomto ohledu zmíněné orgány nerespektovaly text zákona, aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a ani skutečný obsah nálezu Ústavního soudu, o který se ve svých rozhodnutích opírají. Podrobněji rozvedeno. Ujednání ve smlouvě obsahuje všechny podstatné skutečnosti pro rozhodnutí účastníka, který se navíc prokazatelně seznámil se zněním všeobecných obchodních podmínek, které podepsal. Ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy tak pro něj nemohlo být překvapivé. Překvapivost ujednání je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upravena přímo zákonem, jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, přičemž je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Žalobkyně také může poukázat na § 4 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, § 1751 odst. 1 občanského zákoníku, § 1753 občanského zákoníku, § 65 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 ze dne [datum], nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne [datum], rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018 či rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 9 Cmo 284/2008-97 ze dne 16. 9. 2009 potvrzený usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 589/2010 ze dne 31. 5. 2012. Předsedkyně Rady ČTÚ odhlíží od skutečnosti, že v případě odchýlení se ujednání ve smlouvě od ujednání všeobecných podmínek se postupuje podle § 1751 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého mají odchylná ujednání ve smlouvě přednost před zněním obchodních podmínek. Rozpor obou ustanovení tedy nelze vyřešit tím, že obě ustanovení budou pro vzájemný rozpor vyhodnocena jako neplatná, jak se stalo v rozhodnutí o rozkladu, nýbrž bude aplikováno ustanovení sjednané ve smlouvě. Navíc v řešené věci se odstavec f) smlouvy nedovolává článku 6.9 všeobecných podmínek ani z něj nelze dovozovat, že by se měl nárok řídit jiným ujednáním uvedeným v podmínkách. Spojení„ úhrada má být provedena v souladu s Podmínkami“ odkazuje na ustanovení o způsobu úhrady plateb v [číslo] všeobecných podmínek, čímž se reflektuje požadavek vyslovený Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, že všeobecné podmínky mají upravovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, přičemž odkaz na podmínky uvedený v odstavci f) smlouvy sděluje, jakým způsobem má účastník předmětnou úhradu provést. Právní názor, na němž je rozhodnutí o rozkladu založeno, redukuje význam pravidla zakotveného v § 1753 občanského zákoníku a vyloženého (ve vztahu k předchozí právní úpravě) citovaným nálezem Ústavního soudu, když jej vykládá tak, že je-li jakákoliv – byť sebetechničtější – část ujednání majícího charakter blízký smluvní pokutě upravena v obchodních podmínkách, je třeba na dané ujednání mechanicky aplikovat právní úpravu § [číslo] a vyhodnotit jej jako neúčinné z důvodu překvapivosti. Takto reduktivní výklad je v rozporu s textem zákona i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 ICdo 45/2017 ze dne 28. 3. 2018) a odporuje i samotnému nálezu Ústavního soudu, o který se rozhodnutí o rozkladu opírá. Shodné hodnocení reduktivních výkladů odkazovaného nálezu Ústavního soudu zaujala i odborná literatura, která jednoznačně odmítá paušalizující závěry o absolutním zákazu umístění smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv (viz např. [příjmení], M. Absolutní zákaz smluvních pokut v obchodních podmínkách spotřebitelských smluv. Opravdu? [webová adresa], 2018 Dostupný na [webová adresa]). V nálezu Ústavní soud vycházel ze skutkového stavu, kdy se spotřebitel s obchodními podmínkami nemohl seznámit před podpisem smlouvy a kdy byl navíc odkaz na obchodní podmínky napsán