14 C 318/2023-27 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobou (resp. návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) ze dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 12 275 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 275 Kč od [datum] do zaplacení, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 370 Kč. Svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, že dne [datum] uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o zápůjčce, kdy na základě této smlouvy byly žalovanému na účet poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí půjčky uhradit poplatek ve výši 2 275 Kč, jistina i poplatek byly splatné dne [datum], žalovaný však neuhradil svůj závazek řádně a včas. Žalobkyně uvedla, že prověřila úvěruschopnost žalovaného, před uzavřením smlouvy si vyžádala informace o jeho rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a jiných relevantních poměrech. Na výzvu soudu k doplnění tvrzení a důkazní o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně sdělila, že v rámci prověření úvěruschopnosti žalovaného zkoumala jeho příjmy a výdaje, přičemž žalobkyně vycházela zejména z tvrzení žalovaného, že je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na plný úvazek na základě pracovní smlouvy na dobu neurčitou a že výše jeho měsíčního příjmu činí 34 000 Kč. Žalobkyně si příjem žalovaného ověřila ze dvou výplatních pásek za měsíc červen 2022 a červenec 2022, které navrhla soudu k důkazu, a zjistila, že průměrný čistý měsíční příjem žalovaného činil 33 676 Kč. Při zjištění měsíčních výdajů žalovaného pak žalobkyně vycházela ze sdělení žalovaného, že jeho měsíční výdaje činí 6 500 Kč, že žije v podnájmu s partnerem a má jedno nezletilé dítě. V rámci vyhodnocení úvěruschopnosti však žalobkyně vzala v úvahu částku nezabavitelného minima, která činila ke dni podání žádosti o zápůjčku 9 416 Kč. Žalobkyně rovněž nahlédla do centrální evidence exekucí, kde neměl žalovaný žádný záznam. 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že se žalobkyní uzavřel smlouvu o zápůjčce a obdržel částku 10 000 Kč. Za poskytnutí zápůjčky se zavázal uhradit poplatek 2 275 Kč, který žalovaný považuje za skrytý úrok a poukazuje na to, že s ohledem na krátkou dobu poskytnutí úvěru (22 dní) tento poplatek vyjádřený v procentech činí kolem 370 % ročně. Dle názoru žalovaného takto vysoká odměna za poskytnutí úvěru způsobuje neplatnost celé smlouvy. Žalovaný dále uvedl, že roční procentní sazba nákladů ve výši 2 899 % je v rozporu s dobrými mravy, když [obec] národní banka pro rok 2022 stanovila tuto sazbu na 10,19 % a odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně dostatečně neposoudila jeho úvěruschopnost s odbornou péčí, když vycházela pouze z jeho ničím nepodložených prohlášení, což podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru způsobilo absolutní neplatnost smlouvy. V závěru žalovaný navrhl, aby mu bylo umožněno doplatit jistinu úvěru v měsíčních splátkách ve výši 500 Kč. 3. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den [datum], žalobkyně a žalovaný se k tomuto jednání bez omluvy nedostavili. Soud proto jednal v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků a pouze na základě do spisu založených důkazů. 4. Soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, a to konkrétně tvrzení, že žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). 5. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne [datum] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným, žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč, žalovaný se zavázal finanční prostředky vrátit žalobkyni do [datum] a to spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 2 275 Kč RPSN bylo stanoveno na 2 899 %, pokud by žalovaný vyčerpal zápůjčku okamžitě v plné výši a tuto splatil do 22 dnů. Smlouva byla uzavřena a podepsána na dálku elektronickými prostředky. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky. Součástí smlouvy byl i Sazebník poplatků za úkony žalobkyně při vymáhání pohledávky v případě, kdyby se žalovaný dostal do prodlení. 6. Žalobkyně dále k důkazu předložila kopie upomínek zaslané žalovanému jako náklad spojený s uplatněním pohledávky, ze kterých soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovaného celkem pěti upomínkami, a to ze dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], kdy vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky. 7. Na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení účastníků dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu: 8. Dne [datum] žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu, na základě které žalobkyně žalovanému poskytla částku 10 000 Kč a žalovaný se tuto částku zavázal vrátit do [datum], spolu s poplatkem za poskytnutou půjčku ve výši 2 275 Kč. Žalovaný však částku řádně a včas žalobkyni ani přes opakované upomínky neuhradil. Žalobkyni byla uhrazena pouze částka 1 820 Kč. Následně žalobkyně žalovanému zaslala předžalobní výzvu, a to dne ze dne [datum]. Z žalobkyní předložených výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že čistý příjem žalovaného za měsíc červen 2022 činil 30 749,38 Kč a za měsíc červenec 36 603,21 Kč. 9. Podle ust. § [číslo] o. z, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 1. 12. 2016 do [datum], poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 12. Podle § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. 13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, Krajský soud v Praze mimo jiné uvedl, že neplatnost smlouvy stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, jelikož dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. Tento závěr pak vyplývá zejména ze systematického, logického, historického a především pak teleologického výkladu předmětného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, přičemž výklad jazykový, z něhož by bylo možné dovozovat pouhou relativní neplatnost úvěrové smlouvy, byl již překonán. Soudy totiž musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Praze pak vychází zejména z rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. Pl [číslo], sp. zn. Pl. ÚS 92/06, sp. zn. I. ÚS 523/07) a rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 16. Dle názoru Ústavního soudu v