19 C 127/2020-32 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila dne 26. 3. 2020 ke zdejšímu soudu s žalobou, kterou požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit 1 950 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný byl dne 30. 1. 2019 přijat k ošetření na [anonymizována tři slova] [ulice], [obec a číslo], provozované žalobkyní, přičemž náklady za ošetření a pobyt byl žalovanému vyfakturován daňovým dokladem [číslo] ze dne 30. 1. 2019 znějící na částku 1 950 Kč se splatností do 1. 3. 2019. Uvedená částka se skládá z poskytnuté zdravotní péče ve výši 441 Ke, biochemie ve výši 250 Kč, 2 x alkohol testu po 90 Kč, tj. ve výši 160 Kč, zdravotnického materiálu ve výši 19 Kč, nákladů na ubytování ve výši 900 Kč, pití ve výši 30 Kč a mycích a desinfekčních prostředků ve výši 150 Kč. Žalovaný dluh vůči žalobkyni písemně uznal co do důvodu a výše dne 30. 1. 2019, avšak v termínu jeho splatnosti dluh neuhradil. Neuhradil jej ani poté, co byl o zaplacení právním zástupcem žalobkyně předžalobně upomenut. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a nešlo o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), vyzval soud žalovaného podle § 115a o.s.ř. k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ačkoli mu předmětné usnesení bylo řádně doručeno na adresu trvalého bydliště, žalobkyně s uvedeným postupem souhlasila již ve svém žalobním návrhu. Soud proto ve věci nenařídil jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. 4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný byl dne 30. 1. 2019 [anonymizováno], vyšetřen a ošetřen v [anonymizována tři slova] [ulice] na adrese [adresa], provozované žalobkyní. Za uvedenou hospitalizaci a ošetření vyúčtovala žalobkyně žalovanému částku 1 950 Kč daňovým dokladem [číslo] ze dne 30. 1. 2019 s datem splatnosti ke dni 1. 3. 2019 /viz faktura na č.l. 10 Žalovaný tento svůj dluh vůči žalobkyni jakožto platbu za poskytnuté vyšetření, ošetření a pobyt uznal co do důvodu i výše v písemném uznání dluhu ze dne 30. 1. 2019 /viz uznání dluhu na č.l. 10 p.v./. Žalovaný však svůj dluh nezaplatil, a to ani po předžalobní upomínce zástupce žalobkyně ze dne 17. 1. 2020, která byla žalovanému odeslána na adresu, kterou označil v uvedeném uznání dluhu jako adresu, kde přebírá korespondenci /viz předžalobní upomínka na č.l. 12 Žalovaný netvrdil a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by jeho dluh vůči žalobkyni zanikl z jiného důvodu. 5. Podle § 89e odst. 1 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, prokáže-li se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, hradí poskytovateli záchytné služby náklady na poskytnutou záchytnou službu osoba, které byla záchytná služba poskytnuta; tato osoba hradí i náklady na dopravu do záchytné stanice tomu, komu tyto náklady vznikly. 6. Podle § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), platí, že uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 7. Podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. 8. S ohledem na shora uvedené, dospěl soud k jednoznačnému závěru, že žaloba je důvodná. Za situace, kdy totiž žalovaný vůči žalobkyni písemně uznal dluh určený co do důvodu i výše, založil tímto svým jednostranným právním jednáním adresovaným žalobkyni vyvratitelnou právní domněnku, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo. V souzené věci, ve které se žalobkyně domáhá splnění takto utvrzeného závazku, resp. uznaného dluhu spočívá tak důkazní břemeno ohledně neexistence dluhu na žalovaném. S ohledem k tomu, že však žalovaný při své pasivitě neexistenci dluhu netvrdil, nadto, aby ji prokázal, považuje soud existenci dluhu v souladu se shora citovanými ustanoveními za prokázanou (srov. přiměřeně rozhodnutí NS ČR ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, příp. rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004). V souvislosti s uvedeným bylo proto žalobě v rozsahu jistiny pohledávky vyhověno. 9. Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku řádně a včas, octl se s placením dluhu v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. tak, jak je žalobkyně uplatnila. 10. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“) ve výši 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, návrh ve věci samé), tj. ve výši 600 Kč (3 úkony x odměna ve výši 200 Kč), dále paušální náhrada výdajů za každý z těchto úkonů podle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., tj. ve výši 300 Kč (3 úkony x paušální náhrada ve výši 100 Kč) a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 189 Kč (21 % z částky 900 Kč). Jejich zaplacení soud uložil v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle § 149 odst. 1 o. s. ř.