6 C 161/2022-46 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se obrátila dne 25. 2. 2022 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 5 990 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) a žalovaným. 2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Jen pro úplnost se patří poznamenat, že jde o tzv. věc s cizím prvkem, když žalobkyně je společností založenou v jiné zemi než České republice a podle jiných právních předpisů. Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), které platí ve vztazích mezi členskými státy EU s výjimkou Dánska, reguluje jednak stanovení mezinárodní pravomoci soudů členských států EU, a zadruhé uznání a výkon rozhodnutí soudů jednoho členského státu v jiném členském státě. Dle článku 1 uvedeného nařízení je dána věcná příslušnost na věci občanské a obchodní (bez ohledu na druh soudu). Pro určení personální působnosti nařízení je rozhodující domicil žalovaného, který musí být pro účely nařízení lokalizován na území některého z členských států [příjmení]. Podle článku 4 bod 1. nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Naopak domicil žalobkyně je z pohledu nařízení irelevantní. Žalobkyně tak může mít domicil i ve třetím, nečlenském státě. S ohledem na uvedené, kdy žalovaný je občanem ČR a má trvalý pobyt v obvodu Okresního soudu v Mělníku, dospěl soud k závěru, že je dána jak jeho pravomoc ve věci rozhodovat, tak i místní příslušnost. 5. V řešené věci jde o spor, jehož předmětem je peněžité plnění s hodnotou, která nedosahuje částky uvedené v ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., tedy na jistině 10 000 Kč (bez příslušenství), jde tak o tzv. bagatelní řízení, v němž proti vydanému rozsudku soudu I. stupně není odvolání přípustné. 6. Z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. pak plyne, že v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali (§ 207 odst. 1 o. s. ř.), soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 7. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně podepsal dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] jejíž nedílnou součástí jsou smluvní podmínky. Ve smlouvě se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 390 Kč, a to v 27 týdenních splátkách po 570 Kč. Svým podpisem potvrdil žalovaný převzetí půjčky ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Dle článku 1 smluvních podmínek činí RPSN v případě splatnosti půjčky 27 týdnů 460,9 %. V článku 5 smluvních podmínek bylo stanoveno, že splátky se budou započítávat nejprve na souhrnný poplatek a teprve po jeho úplném uhrazení na vlastní částku půjčky /viz smlouva o půjčce na č. l. 21, smluvní podmínky na č. l. 24 Žalovaný celkem uhradil věřiteli na tento svůj dluh částku 9 400 Kč /viz tvrzení žalobkyně/. Právní předchůdkyně žalobkyně, spol. [právnická osoba], postoupila výše uvedenou pohledávku smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 na zahraniční [právnická osoba] [anonymizováno], sídlem [adresa], a ta ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 postoupila na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky v elektronickém systému [příjmení] a dále smlouva o postoupení pohledávky ve správním deníku soudu pod sp. zn. [spisová značka] Postoupení pohledávky bylo vždy žalovanému dopisem oznámeno /viz dopis na č. l. 15 včetně poštovního podacího archu na č. l. 17 a dopis na č. l. 22 včetně poštovního podacího archu na č. l. 16 Žalovaný byl předžalobní výzvou vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky /viz předžalobní výzva na č. l. 23 včetně dokladu o odeslání na č. l. 18 Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu. 8. Po právní stránce soud s ohledem na okamžik uzavření smlouvy v souladu s přechodným ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a § 164 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, posuzoval danou věc za použití dosavadních právních předpisů, zejména příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“), a dále dle ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti. Postoupení pohledávky, pak již bylo posuzováno podle o. z. účinného od 1. 1. 2014, když k postoupení došlo až za účinnosti tohoto předpisu. 9. Podle ustanovení § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák. při peněžité půjčce lze dohodnout úroky. 10. Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. 11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů soud dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud vzal za prokázané, že byla platně uzavřena písemná smlouva o půjčce ve smyslu ust. § 657 obč. zák. (která byla současně spotřebitelským úvěrem dle ust. § 2 zákona č. 321/2001 Sb.), na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jistinu ve výši 10 000 Kč a žalovanému vznikla povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit. Žalovaný ovšem na jistinu vrátil toliko 9 400 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 a následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 24. 8. 2018 byla dle ustanovení § 1879 a násl. o. z. tato pohledávka postoupena na žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky vyhovovalo též předchozí právní úpravě obsažené v ust. § 524 a násl. obč. zák. 13. Žaloba je tedy důvodná v části týkající se zaplacení částky 600 Kč s příslušenstvím, která představuje žalovaným neuhrazenou část jistiny půjčky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně. Soud má ovšem za to, že žaloba není důvodná v části týkající se sjednaného souhrnného poplatku. Soud konstatuje, že souhrnný poplatek představuje příjem plynoucí původnímu věřiteli z poskytnutí peněžních prostředků žalovaného, a tedy jeho ekonomická funkce je totožná s funkcí úroků. Souhrnný poplatek je tedy jiným označením pro úroky ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. O tom, že se jednalo o vše zahrnující úplatu za půjčení peněz, svědčí i skutečnost, že vedle poplatku měl žalovaný splatit již jen jistinu půjčky. Pokud by se nemělo jednat o úplatu za půjčení peněz, poskytovala by právní předchůdkyně půjčky zcela zdarma. Lze tedy konstatovat, že souhrnný poplatek svou podstatou představoval kapitalizovaný úrok. Jak uvedl Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, tedy v době před sjednáním předmětné smlouvy o půjčce, při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Smluvní úroky představují odměnu za poskytnutí peněz, přičemž výše úroku vyjadřuje zároveň i míru rizika, kterou věřitel nese pro případ, že dlužník dluh nesplatí. Nejvyšší možná výše sjednaných úroků není nikterak stanovena právním předpisem (a to ani v zákoně o spotřebitelském úvěru [číslo] Sb., který jinak upravuje mnohé aspekty sjednávání spotřebitelských úvěrů), a její posouzení (zejm. ve vztahu k určení mravnosti či nemravnosti jejich výše) je ponecháno k úvaze soudů pro posouzení s ohledem na specifické okolnosti každého případu. Na základě ustálené rozhodovací praxe soudů však lze dospět k závěru, že ani v případě nebankovních půjč